Komentář: Tři měsíce ruské ostudy. A čtvrt roku nové Ukrajiny

Měla to být krátká válka. Ruský plán byl (patrně) takto prostý: rychle ovládnout Kyjev a sesadit demokraticky zvolenou vládu. Okamžitě instalovat novou, poslušnou, kolaborantskou. Fakticky ovládnout východ i jih Ukrajiny včetně druhého největšího města Charkova a klíčového přístavu Oděsy.

Než se svět probere z šoku, bude hotovo. Jako před čtrnácti lety v Gruzii, kde válka zabrala zhruba týden. Kremelská armáda opět slavně zvítězí, Rusové načas zapomenou na vlastní chudobu a dostanou šanci být pyšní na molodce v uniformách i na moudrého cara-prezidenta.

Jenže se něco zadrhlo. Válka dnes trvá už čtvrt roku. Po Kyjevě se procházejí světoví státníci i rockové hvězdy jako na promenádě. A v Charkově se znovu rozjíždí metro. Ruští vojáci jsou k smíchu, pokud k nim svět zrovna necítí rovnou nenávist. Jejich zastaralá technika se topí v bahně a velitelé komunikují běžnými mobily. Ruští hrdinové rabují v ukrajinských domácnostech a naloupenou elektroniku beze studu posílají domů. Se stejnou samozřejmostí vraždí civilisty a znásilňují ženy, muže i děti, o čemž někteří z nich navíc pobaveně informují vlastní manželky.

Patrně dnes není ubožejšího i vysmívanějšího zaměstnání, než je služba v ruské uniformě.

Důvod je zřejmý. Kremelská armáda je zkrátka ve stejném stavu jako země, za kterou bojuje. Rusko mentálně, ekonomicky i technologicky uvázlo v minulém, ne-li předminulém století. Oficiální Moskva děsí svět vpravdě nacistickými představami o vlastní vyvolenosti i nepokrytě imperiálními nároky přinejmenším na středovýchodní Evropu. Kreml pro sebe požaduje geopolitické postavení, které mu už desetiletí nepřísluší. Jeho hospodářství žije z prodeje nerostných surovin a v ostatních parametrech zoufale zaostává. Ruské počítače jsou oprávněným terčem surových vtipů nejen v zahraničí, ale i mezi domácími spotřebiteli a influencery.

Problém tkví v tom, že přesně z těchto důvodů Rusko, respektive jeho vůdci, v určitých intervalech válčit prostě musejí. Občany ochuzené o politickou svobodu i osobní prosperitu nelze donekonečna krmit jen nacionalistickými frázemi a řízenou nenávistí. Občas musí i do nejzapadlejší ruské vesničky bez vodovodu a splachovacích toalet doputovat zpráva o ohromném vítězství, nejlépe provázená pračkou či mikrovlnkou s ukrajinskými nebo třeba gruzínskými štítky.

Lze sotva odhadnout, zda Vladimir Putin a jeho garnitura ukrajinskou blamáž ustojí. Současný kremelský režim tvrdě a pragmaticky kočíruje domácí veřejné mínění a obyčejní Rusové možná nakonec rádi uvěří, že například anexe válkou zničeného východu Ukrajiny je famózní výhrou, a tedy i důvodem k národní hrdosti. Jistě, nebývale tvrdé sankce sníží jejich už tak nedobrou životní úroveň, na to jsou ale zvyklí.

Prezidentu Putinovi by ovšem mohla zlomit vaz naprostá, drtivá, zahanbující porážka. Taková, kterou by nedokázali vysvětlit ani ti nejcyničtější kremelští propagandisté. Prohra, která by Rusům vzala to poslední, čeho se jim ještě v hojné míře dostává – velmocenskou aroganci.

Spolu s připomínkou tří měsíců ruské ostudy lze ale také oslavovat i čtvrt roku od zrození nové Ukrajiny. Ta si díky kremelské agresivitě nadobro ujasnila, kam chce patřit a koho hodlá opustit. I když třeba nebude hned vzorem ekonomické prosperity nebo bezchybné demokracie, její západní směřování je teď zcela jasné.

Jediné, čeho Vladimir Putin po čtvrtroce války zatím dosáhl, je zrození svébytné, suverénní a svobodymilovné Ukrajiny.