Článek
Joe Biden zklamal. Jeho program v Evropě je sice bohatý na ukázky jednotného postoje USA a Evropy. Chystají se nové sankce proti Rusku. Severoatlantická aliance posílí svoje východní křídlo. Ukrajinci dostanou další dodávky zbraní. Nezapomnělo se ani na energetické obavy a na ujištění, že společnými silami nepochybně zvládneme ústup od ruských fosilních paliv. Ale celé je to málo.
Nic samozřejmě proti semknutosti. Je klíčová. Jen máloco by Kremlu teď nahrálo víc než to, kdyby se západní země začaly štěpit. Jenže přístup nejen americké administrativy, ale i evropských vlád se po měsíci od zahájení ruské invaze povážlivě ustálil.
Začali jsme žít v představách, jež mají sice zaplaťpánbůh daleko k bezzubosti či appeasementu třeba z dob balkánské války před třiceti lety, i tak jsou ale nebezpečně lehkovážné. Prostě doufáme, že Vladimir Putin to nedá a časem padne. Či jinak – vymstí se mu neúspěchy na bojišti a dorazí ho sankce, včetně nakonec třeba i zabavování jachet oligarchů jemu blízkých. Nevyslovovaná je úvaha, co by znamenalo, kdyby zemřel.
Chvíli u těch schémat ještě zůstaňme. Fanfáry doprovázející Bidenovu návštěvu je jen obnažily. Nedáme si znásilnění Ukrajiny líbit, dal tedy prezident USA najevo, ale zároveň se nenecháme do konfliktu s Rusy vtáhnout. Přeloženo do konkrétní řeči – jen ať tedy válka trvá dál a ať Rusové krvácejí. Nebudeme se ani snažit o dojednání nějakého příměří, abychom nevypadali, že snad chceme dát Putinovi šanci, jak se z té šlamastyky vytáhnout. A budeme Ukrajincům posílat zbraně. Zase však ne takové, aby je mohli Rusové interpretovat, řečeno slovy kremelského mluvčího Dmitrije Peskova, jako „existenční hrozbu“. Takže Kyjevu nedodáme Migy-29, ale ani nezřídíme žádnou bezletovou zónu. Ukrajince by sice zachránila před nálety, jenže museli bychom ji vynucovat vlastními stíhačkami a nám se přece nechce do přímého konfliktu. Zatleskáme Volodymyrovi Zelenskému, když nám bude vyprávět, že Ukrajinci jsme teď všichni, tedy i my tady žijící v bezpečí EU a NATO, ve skrytu duše si o jeho slovech myslíme své. Na druhou stranu budeme Vladimira Putina dál nazývat válečným zločincem a nikam ho nebudeme zvát. A pokud tak někdo stejně učiní, třeba Indonésie koncem roku při chystaném setkání skupiny G20, zůstaneme doma. Řež na Ukrajině potrvá, města lehnou popelem, bude to celé odporné a šílené, ale… možná někdo v Rusku Putina sesadí.
Uvažování to je nyní už zaběhlé. Jak si politici zjistili, je i společensky únosné. A mediálně vesměs schvalované. Leč háček to má, když pomineme alibistickou nestoudnost, v tom, že válka může zjevně trvat ještě dlouho a Putin se neodporoučí. Úměrně tomu poroste riziko eskalace mimo nynější parametry.
Proč nám aliance NATO ani při tak vrcholném setkání, jako bylo to nynější s Bidenem, neřekla, co bude dělat, pokud na území jejího členského státu třeba nechtěně dopadnou ruské střely a někoho tam zabijí? Dron, který doletěl až na předměstí Záhřebu a tam se zřítil do parku, je toho celkem jasným varováním. Nebo co když Kreml nasadí jaderné zbraně, třeba jen tzv. taktické, s limitovaným dosahem, aby zničil obranu u Kyjeva? Jaká bude pak naše reakce? Nevíme, můžeme jen spekulovat.
Po čtyřech týdnech války by člověk zkrátka čekal, že svět bude spíš pracovat s tezí, že do ní nakonec stejně zatažen bude – než s mantrou, že hlavně nesmíme vybočit z kolejí, abychom Putina příliš nepopudili. Vůdcovská role, kterou patrně chtěl Biden v Evropě předvést, tak troskotá hned na startovací čáře.
