Článek
Kazaši se pustili do bitvy s vlastními vojáky. Došla jim trpělivost. Není divu. Jejich surovinami bohatou zemi si s bolševickou přímočarostí zprivatizoval vládnoucí klan někdejšího komunistického aparátčíka Nursultana Nazarbajeva. Druhdy dělník metalurgického kombinátu se už v sovětských časech prodral do čela země, aby na starší kolena znovuobjevil muslimské kořeny a ovládl Kazachstán, který pod jeho vedením vyhlásil svého druhu nezávislost. Pro postsovětskou Asii jde jinak o typický příběh.
Při letmé návštěvě Kazachstánu v roce 2018 jsem z rozhovorů s místními nabyl dojmu, že v zemi došlo k nepsané dohodě mezi občany a staronovou elitou. Ta lidem zajistí slušnou životní úroveň, jistě vzhledem k regionálním standardům. Těm podnikavým umožní ekonomický vzestup až ke stropu, který je dán zájmy vládnoucí garnitury. Výměnou za to se občané nebudou zabývat politikou a shovívavě přejdou excesy hrabivé panovicko-prezidentské rodiny. Součástí dealu bylo i přece jen laskavější zacházení s kritiky režimu, které u divočejších sousedů rutinně mučili amputacemi, či nedobrovolnou koupelí ve vařící vodě.
Tato úmluva přestala platit. Rozbuškou se stalo zdvojnásobení ceny zkapalněného plynu. Fakticky ale Kazaši odmítli strnulost i institucionální prohnilost více než tři dekády trvajícího Nazarbajevova režimu. Sotva lze odhadnout, do jaké míry protestující volali po demokracii a svobodě, určitě lze ale zaznamenat touhu po spravedlnosti, prosperitě a osobní důstojnosti. Jinými slovy, stávající elita v očích Kazachů selhala jako moc chránící jejich nejzákladnější práva, a to bez ohledu na systém a metody vládnutí.
Problémy středoasijských sultánů ovšem mají geopolitický rozměr. Jakkoli formálně nezávislý, Kazachstán zůstal až po temeno ve sféře ruského vlivu. Což se jasně ukázalo. Zkraje nepokojů šlo o vnitřní záležitost, příslovečné „vaše dělo“, kterým prý sovětský vládce Leonid Brežněv nejprve komentoval reformní snahy československých komunistů z 60. let. Pak ale stávající kazašský prezident, který je nástrojem Nazarbajevova klanu, použil magickou formulku o cizích agentech snažících se o tzv. barevnou – rozuměj prozápadní – revoluci. A vzápětí do země pozval vojáky z Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, což je ruský vehikl pro udržení moci v regionu.
Čechům a Slovákům zní tento příběh povědomě. Do Kazachstánu už také dorazili ruští výsadkáři. Lze si klást otázku, zda Kreml podrží Nazarbajevův klan, či podpoří nějaké jiné politiky. Pro svět je v důsledku důležitější, že ruský postup připomíná tzv. doktrínu omezené suverenity, podle které si Sovětský svaz osoboval právo vojensky zasáhnout v těch formálně nezávislých státech, kde hrozila třeba jen revize jejich vazalského vztahu k Moskvě.
Kreml dal zkrátka najevo, že Kazachstán je a zůstane v jeho sféře vlivu. Což, cynicky řečeno, nerozporuje ani Západ, který jen opakuje výzvy k nenásilí. Když Putin loni řekl, že „Kazachstán je rusky mluvící zemí v plném smyslu tohoto slova“, chápali novináři toto prohlášení pouze jako pochvalu tamního vzdělávacího systému, o kterém šla zrovna řeč. Patrně právem. Podle nové, nacionalistické doktríny má sice Kreml povinnost chránit etnické Rusy za hranicemi, ti ale v Kazachstánu tvoří jen pětinu obyvatel. Jejich připojení k Moskvě by potěšilo radikály, proč ale štěpit vazalskou zemi? I kdyby se Kazachstán opravdu chtěl vymanit z ruského vlivu, mnoho šancí zřejmě (bohužel) nemá.
Hned za západní hranicí moskevského impéria ale žijí Ukrajinci. A o nich Vladimir Putin pro změnu napsal, že s Rusy tvoří jediný národ. Což lze vykládat i tak, že Moskva má přímo povinnost „zachránit“ Západem svedené bratry, třeba i proti jejich vůli a před nimi samotnými. Ostatně, na pomezí s Ukrajinou stále čekají ruské jednotky připravené vyrazit.
Češi by teď měli ve vlastním zájmu pozorně sledovat publicistické výstupy kremelské propagandy. Možná se brzy dozví, že i oni pocházejí ze společné kolébky s Rusy. Pak si ještě rádi připomenou pozapomenuté členství v NATO v naději, že se jich Západ do budoucna zastane. Pokud se ovšem sami nerozhodnou setrvat na Východě.
