Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Psal se červen 2015, takže to bude pomalu deset let, kdy Donald Trump sjel pozlaceným eskalátorem k pódiu v přízemí svého mrakodrapu Trump Tower v New Yorku, aby pod sloganem vypůjčeným od Ronalda Reagana „Make America Great Again“ oznámil kandidaturu na prezidenta USA. Podpořit jej přišla hrstka lidí. Jak se ukázalo, někteří z nich za to od Trumpa dostali 50 dolarů. Vše tedy vyvolalo okrajový zájem, vlastně spíš posměch.
Dnes víme, že Trumpa není radno podceňovat. Což je to, čím argumentují jeho podporovatelé tváří v tvář pokusům dohodnout se s Vladimirem Putinem na ukončení války na Ukrajině.
Jistě, kéž by byl Trump zase podceňován. A všem, co si o něm myslí, že je buď zoufale naivní, nebo spíš zaslepený pyšnou představou o vlastní mírotvorné genialitě, by opět vypálil rybník.
Bylo by prostě skvělé, kdyby nám všem, kteří pořád máme o jeho genialitě vážné pochybnosti, spadla čelist a agresí drcená Ukrajina by si díky jeho snaze oddechla. Nikdo by se pak nevysmíval ani tomu, že mír nebyl dohodnutý za jeden den, jak ještě nedávno bombasticky sliboval.
Jenže jedna věc je pozoruhodně odhadnout náladu v americké společnosti a nevybíravým, třeba i vulgárním útokem na destruktivně přehnanou politickou korektnost vyhmátnout téma, které tě nadvakrát vynese do Bílého domu. Jiné je zvednout letos už podruhé telefon a volat do Kremlu v naději, že musí být v Putinově zájmu, aby válka, která i pro celou jeho zemi znamenala pravou pohromu a o život připravila tolik Rusů, skončila. Tak Putina nevyhmátneš.
Konec krveprolití není v Putinově zájmu. Normální lidé – a mezi ně lze v tomto ohledu vlastně zařadit i Trumpa samotného – si to těžko umí představit. Ruský vládce žije svůj imperiální sen. Chce vejít do dějin jako ten, jenž obnovil sovětskou říši. Před ničím se nezastaví, zvlášť ne pak před hromadami mrtvých, které má na svědomí. Snahu o dohodu považuje za projev slabosti.
Trumpa navíc těžko nepodceňovat, když dělá zásadní chybu v tom, že se v komunikaci s takovým protivníkem předem zbavuje trumfů. Co od Kremlu dostal výměnou za to, že netrval na tom, aby u všech rozhovorů byli přítomni i Ukrajinci? Nic. K jakému ústupku Rusy přiměl výměnou za to, že předem vyloučil bezpečnostní záruky pro Kyjev třeba v podobě nasazení mírových sborů ze zemí NATO či samozřejmě v podobě ukrajinského členství v Severoatlantické alianci? K žádnému. Když nastínil, že bude nepochybně nutné ukrajinské území rozdělit, jakož i kontrolu nad elektrárnami, čím mu Putin vyšel vstříc? Ničím. Jaké smírné gesto Moskva učinila poté, co mohla s potěšením sledovat, kterak Trump nazývá Volodymyra Zelenského diktátorem a pak ho ponižuje před zapnutými kamerami? Žádné.
Pokud si někdo ještě myslí, že americký prezident je liška podšitá a že svým vyklízením pozic ví, co dělá, a že vše je jen jakousi zatím neproniknutelně chytrou předehrou směřující k jeho obrovskému diplomatickému průlomu, který vejde do dějin podobně jako oba jeho volební úspěchy, budiž. Jenže zatím všechno spíš působí dojmem totální blamáže než čehokoliv na způsob smělého geopolitického eskalátoru pozlaceného prohnaností.
Trump se sice den po telefonátu s Putinem spojil se Zelenským a pohovořil s ním i o tom, že by USA mohly vzít pod svou záštitu třeba zmíněné elektrárny. Hezké, ale to hlavní, oč tu jde, je něco jiného. V očích kremelského vládce Trump svými kroky činí Ameriku coby velmoc nikoli „great“, tedy velkou, nýbrž malou. Či jinak: Když mu někdo zatelefonuje ne proto, aby mu dal nůž na krk, nýbrž aby mu nabídl pakt, chápe to Putin jako pobídku, aby ve svém sadismu pokračoval.
