Článek
V pátek ve státě New York došlo především k ozbrojenému útoku na člověka. Ten je kriminální, nepřípustný a samozřejmě odsouzeníhodný.
Píšu to proto, že mi přijde únavné znovu číst - tak jako mnohokrát v posledních třiceti letech, a zejména v devadesátých letech, kdy Salman Rushdie musel žít v anonymitě a s policejní ochranou - úvahy o tom, zda si to náhodou trochu nezavinil i on sám, protože přece musel vědět, že svými slovy zraňuje city a ubližuje milionům lidí. Že některé pasáže či myšlenky v Satanských verších byly zbytečnou provokací a že by literatura nijak neutrpěla, kdyby se jim autor býval vyhnul.
Nikoli.
Ano, mnozí za své angažmá v této věci zaplatili vysokou cenu. Někteří nejvyšší. Překladatel do japonštiny Hitoši Igaraši byl v roce 1991 ubodán k smrti, překladatel do italštiny Ettore Capriolo byl ve stejném roce pobodán a norský vydavatel William Nygaard byl v roce 1993 několikrát postřelen a strávil mnoho měsíců v kritickém stavu v nemocnici. A další stovky, možná i tisíce lidí čelily fyzickým útokům, výhrůžkám a psychickému tlaku.
Mnoha lidem i jen to, že podpořili Salmana Rushdieho, změnilo život k horšímu. Ale už jen pouhá spekulace, že by vinu částečně mohl nést autor knihy, případně oni sami, je nesmyslná. Všechny tyto činy, od vražedných útoků až po výhrůžky, mají konkrétní viníky, které je potřeba vypátrat a potrestat. V mnoha případech se to podařilo, byť ne vždy.
Debatovat o slovech a svobodě můžeme, avšak bude to jen intelektuální cvičení. To podstatné je, že kriminální činy nepřipouštíme, stíháme a trestáme.
No a podstata boje za svobodu slova je právě v tom, že naopak názory či slova nesmíme nikdy kriminalizovat. Že je stát nemá a nesmí trestat. O tom je mimochodem i tak často citovaný slavný první dodatek k americké ústavě.
Mnoho lidí má pocit, že jeho podstatou je garance toho, že si můžeme myslet a říkat cokoli. Ale to není pravda. První dodatek neoslovuje občany, nýbrž politiky, a to konkrétně americký Kongres. A říká, že nesmí přijímat zákony, které by svobodu slova a vyznání, a taky tisku jakkoli omezovaly.
Jinými slovy, a trochu vulgárně řečeno, boj za svobodu slova není bojem za to, že můžeme říkat cokoli, aniž bychom za to dostali od někoho facku. Spočívá v tom, že „říkat cokoli“ se nesmí stát trestným činem. A zároveň platí, že facka či jakýkoli fyzický útok kriminálními činy jsou. Takhle jednoduché to je.
Sex-appeal západní civilizace na Rusy neúčinkuje:
A i tady jsme na tenkém ledě, a v mnoha zemích včetně Česka jsme některé názory trestnými učinili, například popírání holocaustu. Nebo v nedávné době jsme si tyto debaty oživili kvůli tomu, zda má či nemá být trestná podpora Putinovy invaze na Ukrajinu. To jsou legitimní témata pro meze hranice svobody slova.
Napsání, překládání či vydávání Satanských veršů nikoli. Tam vlastně žádný prostor pro debatu není. Je to legální? Samozřejmě. Má západní stát povinnost chránit lidi, kteří kvůli tomu čelí výhrůžkám násilí? Jistě. Bez jakékoli debaty. Ta sem nepřísluší.
Ano, můžeme vést debatu, nakolik je vhodné či správné dotýkat se citů lidí jiného náboženského vyznání. Ale je to debata akademická či společenská, tedy principiálně kulturní. Ne legislativní ani politická. Se svobodou slova nesouvisí, ta je v západních zemích garantovaná a nezpochybnitelná.
Čímž se obloukem vracím k tomu, co nazýváme kulturními válkami. A k rozdílu, o kterém píšu. Svobodu slova vymezuje to, které názory jsou legální a které nelegální. Avšak kulturní války rozhodují o tom, které názory jsou přijatelné a které nepřijatelné.
Nepochybně je pravda, že západní civilizace má v roce 2022 prostor takzvaně přijatelných názorů mnohem užší než řekněme před padesáti, ale i čtyřiceti nebo třiceti lety. Dnes mnohem více a úzkostlivě dbáme na to, abychom se nedotkli citů jiných lidí. Zejména těch, kteří v minulosti čelili neférovému zacházení.
A tak je nepřípustné cokoli, co by mohlo ublížit lidem jiné rasy, jiného pohlaví či sexuální orientace, anebo třeba trpícím mentálním postižením. Chráníme děti, což jsme dělali vždycky, ale teď chráníme i starší lidi před agismem či lidi s nadváhou před body-shamingem. Tak by se dalo pokračovat.
Chceme pro společnost vytvořit svět, který bude slušný, korektní a bezpečný. Ale zároveň platí, že hranici tohoto bezpečného prostoru, „safe space“, si každý představuje jinde. A že když budou příliš těsné, bude to ohrožovat uměleckou svobodu, a zejména některé formy, například komedii.
Je to samozřejmě i generační věc a je jasné, že se jako padesátník dívám na tyto věci jinak než třicátníci, dvacátníci nebo dokonce teenageři. Je mi zároveň jasné, že kulturní války jsou do značné míry generačním sporem, a v tom vždycky zvítězí generace mladší, a je to vítězství velké a slavné, ale trvající jen do momentu, než i ony prohrají s generacemi ještě mladšími.
Píšu o tom proto, abychom tyhle dva světy nezaměňovali. A abychom neohrozili svobodu slova tím, že ji budeme relativizovat optikou kulturních válek. Přejme si, aby se Salman Rushdie plně zotavil, bez následků, a berme jako samozřejmé, že západní civilizace musí bez ohledu na vynaložené náklady udělat vše proto, aby Rushdie či kdokoli jiný, čelící dnes výhrůžkám (například spisovatelka Rowlingová) mohli žít bez obav a bezpečně.
Fyzické bezpečí je rolí státu a vymezují ho zákony. „Bezpečný prostor“ definovaný kulturně je pohyblivým pískem, na kterém můžeme tančit mediální tance, ale do důležité a zásadní debaty o svobodě slova nepatří.
