Článek
Kdo by řekl, že zrovna fešáckého Justina Trudeaua odrovná okoukanost. Dlouholetý kanadský premiér oznámil, že se vzdá funkce i předsednického křesla ve své Liberální straně. Stalo se tak poté, co mu začala tak výrazně klesat popularita, že ho už nemohli vystát ani jeho spolustraníci. Považovali ho za přítěž, zvlášť když strana utrpěla debakly v několika místních volbách. Nezbylo mu než sbalit kufry.
Nic přitom neudělal zase až tak monstrózně špatně, spíše se jen kupily výčitky, že nezvládal zkrotit rostoucí ceny a prohlubující se bytovou krizi, to vše ovšem do míry, že člověk měl nakonec pocit, že mu lidé vyčítají i špatné počasí.
Vaz v politickém smyslu mu nakonec srazilo to, že ho opustila jeho dlouholetá politická souputnice, ministryně financí, která nesouhlasila s tím, aby vláda poskytla v předvolebním čase obyvatelům různé typické dárečky, třeba drobné daňové úlevy nebo navýšení penzí. Bránila se tomu s argumentem, že v USA se zanedlouho dostane k moci Donald Trump, který slibuje uvalit na kanadské zboží pětadvacetiprocentní cla, což by byla pro ekonomiku obrovská rána, a tak je třeba okamžitě začít šetřit, kde se dá. Trudeau ale trval na svém, chtěl si kupovat přízeň a po malém rozdávat. Tak zkrátka radši rezignovala. K čemuž se dá říct, že ho její odchod asi nepotěšil, ale na druhou stranu, kdo viděl, aby takové věci rozhodovaly o osudu nějakého výrazného premiéra?
Jenže ony rozhodly. Poučnost příběhu spočívá v tom, jak se politici ve vyspělých demokraciích stále znovu dopouštějí stejné chyby. Neodhadnou, kdy odejít včas, aby se nemuseli dekovat za potupných okolností. Joe Biden, jenž si nechtěl připustit, že už prostě není dostatečně fit, by o tom mohl vyprávět. Trudeau patrně chtěl vejít do dějin jako Angela Merkelová, která, byť už odepisovaná, i napočtvrté dosáhla ve volbách úspěchu. Dovládla do konce mandátu, dál už nekandidovala, za potlesku odešla ze scény a nedávno zveřejnila své memoáry, které se jí proto samozřejmě dobře psaly.
Kanadský premiér, dost možná oslněn tím, že se svým lidem dlouho jevil jako jejich domácí verze Baracka Obamy, také toužil po čtvrtém volebním vavřínu v řadě. Podcenil ale tlak své nespokojené strany, ve které to vřelo. Chtěla přepřahat. Což má určitou logiku v tom, že liberálům to teď otevře cestu, jak se natřít nějakým novým nátěrem a prezentovat se před voliči jako hlas změny. Možná bude porážka, která je v říjnu patrně čeká, trochu mírnější.
Jenže se tak děje ve chvíli, která není pro takový kotrmelec zrovna ideální. Zpoza jižní kanadské hranice se ozývá hlas tamějšího nově zvoleného prezidenta, jenž vážně mluví o tom, že by se Kanada měla stát součástí jeho státu. A Trudeaua, který prozatím zůstává premiérem, ponižuje tím, že ho nazývá „guvernérem“, tedy jako by už byl šéfem vlády jednoho z amerických států. Pokud tedy Donald Trump opravdu uvalí zmíněná cla a vzniklý ekonomický požár bude nutné hned účinně hasit, lze jen přát oslabené Kanadě hodně štěstí.
Trudeau se prosazoval jako zastánce práv žen, nastartoval proces napravování vztahů s domorodými obyvateli, zapsal se jako člověk, který nepodlehl protiimigračnímu populistickému hněvu, a proto nechal přijít množství uprchlíků například ze Sýrie. Zasazoval se o ochranu životního prostředí. Utlumil separatistické tendence francouzsky hovořících občanů.
Na rozdíl od Baracka Obamy však nebyl v mezinárodních otázkách vůbec naivní. Jednoznačně a silně podpořil Ukrajinu. Nepodbízel se Číně. Stál na straně Izraele. Postavil se Indii, jejíž agenti v Kanadě zavraždili sikhského separatistu, jenž byl kanadským občanem a žádné zákony neporušil. Dějiny asi budou k Trudeauovi přívětivější, než by se dalo usuzovat na základě sžíravé kritiky, kvůli které se stal ve své zemi takřka psancem.
