Článek
Symbolem srbských protivládních protestů je otisk dlaně potřísněné krví. Jednoduché, srozumitelné a nebezpečné pro režim prezidenta Alexandara Vučiče, jenž dobře ví, že ta ruka pomyslně patří jemu. Loni 1. listopadu se ve městě Novi Sad zřítil betonový přístřešek u vchodu do nádraží, které předtím právě prošlo renovací. O život přišlo patnáct lidí.
Zprvu to nevypadalo, že tragédie bude mít nějaké důsledky, vše prostě jen doprovodily výmluvy. Nikdo zkrátka jako vždy za nic nemohl. Dokumentace nebyla k nalezení. Proč a za dozoru koho se na stavbě podílely dvě čínské firmy? Dotaz, který zůstával bez odpovědi, protože vláda zametala vše pod koberec. Mlžil i sám prezident, jenž kontroluje státní mocenský aparát, postavený na korupci, zastrašování a mafiánských praktikách, hlavně ale se opírající i o bouchače naverbované mezi fotbalovými fanoušky. Vučič byl prostě v klidu. Věřil, že lidé mají strach.
Jenže stalo se něco, co nečekal. Lidé se bát přestali. Samozřejmě ne všichni najednou, byl to postupný proces. Vzedmula se vlna nespokojenosti, jež od té doby v Srbsku nabývá na síle.
A když bouchače vyslal do akce, například když pak jedné studentce zlomili čelist, vyvolalo to jen ještě větší pobouření a ochota vyjít do ulic vzrostla. Ke studentům coby hlavním motoru protestů se přidávají i profesní cechy, u nichž vždy mohl počítat s loajalitou. Sedláci. Taxikáři. Právníci. Ti oznámili stávku až do března. Po tu dobu bude justiční systém v Srbsku stát.
Tady je potřeba zalapat po dechu. Svět se takřka od stejné chvíle, tedy od počátku listopadu, zabývá Donaldem Trumpem, jenž den co den trousí různá šokující prohlášení, která pak dominují zprávám. Poněkud stranou zájmu tak zůstává podivuhodná revolta na Balkáně.
Nemá žádného vůdce, takže Vučič nemá koho mediálně očerňovat. Jen sleduje, jak rozhodnutí, kde se bude konat další protest, vznikají při kolektivních studentských setkáních.
Demonstranti nejeví snahu sbližovat se s opozicí. Prezident proto ani nemá jak vše zpolitizovat a tím neutralizovat. Nedovolávají se Západu a nemávají houfně například evropskými vlajkami, takže se hlava státu vystavuje posměchu, když pak přes svůj Instagram roztrubuje, že za protesty stojí nejmenované cizí mocnosti. I zde je ale nutno ještě něco dodat. Evropská unie rychle pochopila, oč jde, a tak chytře nikdo z jejich vrcholných představitelů nevyjadřuje protestujícím přílišné sympatie. Je jasné, že by to jen nahrálo proruskému Vučičovi na smeč.
A byť jsou protesty masivní, nejsou násilné a nemají konkrétní politické požadavky, vyjma toho, aby se změnilo vše z gruntu, hlavně boj s korupcí. Jenže právě to je pro prezidenta oprátkou. Reprezentuje systém na korupci založený. Je jeho garantem. Protesty se zjevně neuklidní, dokud nerezignuje – jakkoliv paradoxně po jeho rezignaci nikdo moc nevolá.
Alexandar Vučič svou kariéru začínal ve straně válečného zločince Vojislava Šešelje, pak pokračoval jako ministr pro informace – čti propagandu – ve vládě hlavního iniciátora balkánských hrůz v 90. letech Slobodana Miloševiče. Nakonec se přes premiérské křeslo vyšvihl na post prezidenta. Je protřelý jako málokdo, jenže náhle prostě neví, co si má počít.
Má uvést do chodu nějakou provokaci v Kosovu a pokusit se rozdmýchat nacionalistické vášně? Potíž je v tom, že teď mu na tento trik patrně už nikdo neskočí.
Co však Vučič naopak dobře ví, je to, že podobná vlna protestů vedla před čtvrtstoletím k Miloševičovu pádu. A také ví, že to ví i dav v ulicích. Lidé v Srbsku zkrátka mají celkem nedávnou zkušenost, že když projeví při demonstracích vytrvalost, uspějí.
A pak, snad, i když je lepší to zatím nezakřiknout, by se Srbové mohli možná zbavit svých démonů, které jejich zemi nedovolují, aby se v ní lépe žilo a dýchalo. A chodilo na nádraží.
