Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Po nedávném převratu v Gabonu, který následoval chvíli po vojenském puči v Nigeru, se vyrojila řada spekulací o tom, která africká země by se dějištěm puče mohla stát příště. Za dané situace je přitom zjevné, že to v daném teritoriu nebývá externí, ale hlavně vnitřní dynamika, která ovlivňuje situaci a někdy ústí v náhlé mocenské změny.
Mezi spekulacemi o možném dějišti příštího vojenského převratu se v české debatě objevil i Kamerun (zmínili ho např. velvyslanec v JAR Tomáš Uličný v rozhovoru pro Seznam Zprávy a afrikanista Jakub Zbýtkovský na sevreru Lidovky.cz). Jako důvod svého předpokladu oba pánové uvádějí v Kamerunu dlouhodobě vládnoucí dynastii, vůči které existuje společenská nevole, a současně nestabilní anglofonní regiony v zemi. Tato úvaha se jeví jako poměrně logická, na druhou stranu interní dynamika Kamerunu takový vývoj nepředjímá, a to z několika důvodů.
Kamerun je země, ve které vám každý ministerský úředník před schůzkou řekne, že je třeba si dávat pozor, protože „i stěny mají uši“. Je to důležité pro pochopení, jak současný prezident Paul Biya dokázal v několika posledních dekádách vytvořit situaci, v níž je případný státní převrat téměř vyloučený.
Prezident Paul Biya je velmi zkušeným státníkem, který pochopil tep doby a dlouhodobě se vymezuje vůči Francii. Především pak od roku 1984, kdy došlo k neúspěšného vojenského převratu, který měl Biyu sesadit a na němž tehdejší Francie měla svůj podíl. Paul Biya si tuto křivdu dobře pamatuje.
Poslední významnější vymezení vůči Francii proběhlo v únoru roku 2020, kdy prezidentu Macronovi doslova řekl, že „Kamerun není francouzská vesnice“ a že si tam nemůže dělat, co se mu zlíbí. Podobný, byť poněkud decentnější, vzkaz přišel i v červenci 2022. Macron při své africké misi navštívil i kamerunskou metropoli Yaoundé. Biya tehdy dostal otázku, zda bude kandidovat i v příštích volbách (zemi vládne od roku 1982 jako prezident). Odpověděl, že to bude jen a pouze on, kdo rozhodne, zda a kdy odejde „na vesnici“.
Biyův přinejlepším vlažný vztah k Francii lze demonstrovat i na dlouhodobém příklonu jeho mezinárodní politiky k jiným hráčům – Švýcarsku, kde jsou uložené jeho i státní peníze a kam se jezdí léčit, Izraeli, který převzal roli garanta bezpečnosti v 90. letech, a v poslední době také k Rusku, kde se Biya zúčastnil posledního summitu Rusko–Afrika v Petrohradě.
Biyův přístup je velmi pragmatický, a to nejen vůči vnějším, ale především vnitřním hráčům, kteří by v případě puče ovlivňovali mocenskou dynamiku v zemi. V Kamerunu je zvykem, že všechny ministry a jejich náměstky vybírá přímo Biya. A to tak, aby spolu navzájem, pokud možno, nemohli vyjít a jeden na druhého takříkajíc donášeli. Tuto strategii lze označit jako staré dobré „rozděl a panuj“. Zkrátka: máte-li například za ministra frankofonního muslima z etnika Fulani, vyberete mu za náměstka anglofonního křesťana z etnika Bamiléke. A máte skoro jistotu, že mezi nimi vzniknou spory.
V celé této strategii má Biya navíc jeden zásadní trumf, kterým se od politiky drží dále. Tímto důležitým aktérem v současném kamerunském uspořádání je jistý izraelský vojenský instruktor, jehož jméno se v ulicích Yaoundé pouze s obavami šeptá. Je odpovědný za trénink speciální vojenské jednotky BIR (Batalion d’Intervention Rapid), která má mezi příslušníky ostatních armádních složek pověst nejlépe vytrénované a vybavené jednotky.
Tato jednotka je přímo podřízena prezidentovi a je vyjmuta ze zbytku bezpečnostní struktury státu. Ostatní bezpečnostní složky – armáda, policie ani žandarm – se se silou pětitisícové soukromé armády nemohou měřit ani kvalitou tréninku, ani vybavením. Současně je jednotka BIR více než na co jiného vázána na existenci současného režimu – takže její představitel nemá zájem jej jakkoli měnit.
Vedle příslušníků BIR má Biyův režim k dispozici také rozsáhlou síť špionů a prvotřídní špionážní techniku zajišťující vnitřní bezpečnost režimu. Díky tomu by také zmíněný soukromý aktér z Izraele byl jedním z prvních, kdo by se dozvěděl o případné smrti prezidenta, což je další velmi často zmiňovaný scénář, který straší obyvatele Kamerunu.
Jde totiž o jediný reálný scénář, v němž by se moci mohla chopit armáda (v tomto případě BIR) s cílem vyjednávat další postup s jednotlivými aktéry – především s Biyovou rodinou (manželkou Chantal), ředitelem prezidentské kanceláře a předsedou Senátu. Takového scénáře se obávají všichni Kamerunci kvůli potenciálnímu konfliktu o následnictví. Na druhé straně zapojení zmíněného izraelského instruktora do procesu coby klíčového aktéra dává nezanedbatelnou naději, že by takový přechod mohl skončit vcelku poklidným předáním moci.
Z výše uvedených důvodů je velmi pravděpodobné, že Kamerun v dohledné budoucnosti státní převrat nezažije.
