Článek
Nemilým zjištěním prvních dnů po atentátu na Roberta Fica je, co a jakým způsobem se veřejnost dozvídá o průběhu vyšetřování. Jestli tohle má být zpráva o stavu slovenských institucí, pak je to zpráva katastrofální.
Protože speciálně v tak těžké chvíli musí být na instituce a jejich představitele spolehnutí. Slova mají budit důvěru, respektive se o to musí zodpovědní činitelé alespoň maximálně snažit. Do toho patří i rozdělení rolí, kdo mluví a kdo z dobrých důvodů v zájmu důvěryhodnosti mlčí.
Na Slovensku skoro nic z toho neplatí. Informační penzum od začátku připomíná spíš vyšetřování teroristického útoku v Rusku. Včetně uniklých záběrů s „výpovědí“ čerstvě zatčeného pachatele.
V Rusku by už touhle dobou byla vypuštěna indicie, že útočník měl namířeno k ukrajinským hranicím. Slovenský ministr vnitra by pro změnu mohl sdělit, že atentátník měl v kapse vizitku šéfa Progresivního Slovenska.
Každopádně slovenští vládní politici udělali ze záležitosti informační bláto. Zatímco generální prokuratura vyhlásila na zprávy embargo, ministři vnitra a obrany (se šéfem tajné služby za zády) servírují veřejnosti útržky, postřehy a domněnky z vyšetřovacích procesů.
Celé jako by to vypadlo z příručky o strategii znejistění: Čemu vlastně věřit? Jak to bylo doopravdy? Je to pravda, anebo by mohla být? Nechci napovídat, ale už jen chybí, aby příští informační servis vicepremiér Kaliňák završil vzkazem občanům: „Obrázek ať si udělá každý sám.“
Fakta: předseda vlády se stal obětí násilného zločinu a leží ve vážném stavu v nemocnici. To je pro podezření z nekorektní informační politiky, která sleduje nějaký záměr, asi ta úplně nejhorší chvíle.
Ale co naplat – když se slovenský ministr vnitra (mimoděk upomínající na Miloše Zemana týden po odhalení Vrbětic) rozhovoří o tom, že „je také verze toho, že se pachatel pohyboval ve skupině lidí, kteří se vzájemně podporovali“? Zatímco den po atentátu to podle téhož ministra byl „osamělý vlk“? Tenhle romantizující terminus technicus najednou doplnila úplně jiná vyšetřovací verze, vyztužená kromě jiného podrobnostmi o mazání pachatelova facebookového účtu.
To má být informační embargo? Spíš maření vyšetřování v přímém přenosu. Jestli měl pachatel komplice, pak i podprůměrně orientovaný divák detektivek dospěje k názoru, že komplicové po takové tiskovce zametají všechny stopy, případně se pokusí co nejrychleji vypařit.
Jistě, po atentátu na ministerského předsedu můžeme těžko po jeho politických spojencích žádat, aby mlčky zasedli ke kulatému stolu a nic víc. Ale v kvalitní demokracii by, nejpozději po opadnutí prvního šoku, byla namístě základní distribuce kompetencí: profesionální politici řídí záležitosti státu a mluví o nich, profesionální představitelé bezpečnosti a justice řídí vyšetřování a mluví (nebo mlčí) o něm. Jinak vzniká nedůvěryhodný hybrid. A když mluví a „nové poznatky“ přinášejí jen vládní politici, tím spíš.
Mimochodem, jak vyplynulo z tiskové konference, na nové „verzi“ se podílela zjištění slovenské tajné služby, kterou řídí Pavol Gašpar – s vytetovanou podobiznou svého trestně stíhaného otce a poslance Směru na předloktí. Ukázka, jak byla důvěra v instituce zasažena už před atentátem a bez ohledu na něj.
Tohle všechno, sepsáno z českého pohledu, by mohlo svádět k interpretaci, že u nás je všechno v nejlepším pořádku a že informovaná veřejnost mručí nad prací vyšetřovatelů spokojeností. Není tomu tak, jen máme trochu jiný problém: zatímco na Slovensku se šíří informační bláto, u nás se nešíří vlastně nic.
Ano, řeč je o motivech pachatele atentátu na premiéra a o motivech vraha z pražské filozofické fakulty. Oba případy nejsou srovnatelné samy o sobě, ale oba různou měrou zasáhly a šokovaly celou společnost. V obou případech existuje ohromný veřejný zájem s určitostí vědět, co, a hlavně proč se doopravdy stalo. Už kvůli tomu, aby se z toho dalo co nejlépe poučit.
Na Slovensku pár dní po atentátu víme o motivech a okolnostech zločinu všechno možné na přeskáčku – a ve skutečnosti skoro nic. U nás pět měsíců po vraždách víme jenom to skoro nic, protože informační embargo je přísně dodržované a na opakované dotazy médií přichází z příslušných míst opakovaná odpověď, že stále probíhá.
Trvá to už moc dlouho. Potřebujeme vědět víc. Někteří se potřebují vnitřně vyrovnat s tragédií. Český i slovenský příběh musí mít tečku.
