Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Slováci si musí v posledních letech připadat asi jako v automatické pračce, která se zasekla ve fázi odstřeďování. Zrychlené otáčení z nich odsává trpělivost, tlačí je navzájem od sebe ke stěně bubnu a stále hůř se jim volně a svobodně dýchá, myslí a koná. Dvě – pro mnoho lidí – velká volební zklamání, chaotické a konfliktní vládnutí premiéra Matoviče zejména v covidovém období, tři těžce negativní volební kampaně, které antagonizovaly celou společnost. A nyní atentát na premiéra.
Slovenská krize je hluboká a propletená. Kombinuje politickou, institucionální a společenskou krizi, které se vzájemně posilují. Slovenská společnost je proniklá značnými sociálními nerovnostmi, které se dlouhodobě neřeší. Mezi velkými městy a venkovem, mezi východním Slovenskem a dalšími regiony, mezi Slováky a maďarským jihem, který se necítí být slovenskou politikou reprezentovaný a raději se otáčí k Budapešti. V mizerném stavu je školství, zdravotnictví i státní instituce. A politika se nedostatky obvykle zabývá jen potud, aby s nimi tloukla oponenty po hlavě. Tím samozřejmě nedává lepší společnou perspektivu občanům, naopak.
Slovenská společnost je konstitutivně prostoupená apriorní nedůvěrou, nikoli důvěrou. Je vyděšená nedalekou válkou, manipulovaná dezinformacemi ruské provenience i vlastních proruských hráčů. V době, kdy se Západ integruje a neutrální země vstupují do NATO, mnoho Slováků tíhne k neutralitě nebo k usmiřování Ruska, ale při zachování západní spotřeby a výhod. Pocit ohrožení zbavuje větší část slovenské společnosti ochoty nést rizika a spoluodpovědnost, zatímco „ti druzí“ musí konat odvážně proti většině, aby dokázali, že Slovensko není černý pasažér a proruská gesta jeho vlády nejsou reprezentativním názorem společnosti.
Distance mezi těmi, kteří nechtějí spolu se Západem bránit napadenou Ukrajinu, a těmi, kdo se obávají sklouzávání Slovenska k Maďarsku a periferii Západu, nemůže být větší. Přináší to ztrátu jasné perspektivy a společného prostoru ke spolupráci. Mnozí volí odchod ze země, jak měli Slováci v těžkých časech ve zvyku.
Ani násilí bohužel není ve slovenském veřejném prostoru novinkou. Od únosu syna prezidenta Kováče vlastní tajnou službou (1995) přes vybuchlé auto expolicisty Remiáše (1996), nájemnou vraždu investigativního novináře Kuciaka a jeho partnerky (2018) a vražednou střelbu do homosexuálů v bratislavském klubu (2022), vývoj vyvrcholil zmateným či zneužitým důchodcem, bývalým pracovníkem bezpečnostní agentury s legální zbraní, který ji namířil na nedostatečně chráněného premiéra Fica. I v Česku se chorá mysl příznivce SPD Baldy dobrala ke kácení stromů na železniční trať náhradou za nepřítomné muslimské migranty (2017). I u nás střílel idiot airsoftovou zbraní do prezidenta Václava Klause (2012). Obojí však spíše připomínalo švejkovské frašky – zatímco na Slovensku jde násilí na krev.
Dnešní tragédie Slovensko institucionálně paralyzuje. Jednak premiér Fico je jediný svorník udržující latentně protichůdné až extremistické koaliční partnery. Jeho nepřítomnost koalici vážně postihuje neschopností vládnout. A nezbytná spolupráce přes hranici koalice s opozicí, která je podmínkou postupných kroků k obnovování důvěry, je prakticky vyloučená. Přemostit politickou a lidskou propast mezi koaličními a opozičními lídry nedokáže ani dosluhující prezidentka a nastupující kandidát koalice. Kvůli nadcházející změně v prezidentském úřadu je institucionální krize vážnější.
Zhavarované Slovensko se nás bytostně týká. Nejen pro vzájemnou a historickou blízkost, ale především tím, že zkolabovaný stát si v dnešní situaci nemůže Evropa dovolit a vnímá naši historickou blízkost a odpovědnost. Slovensko a jeho vrácení na demokratické a právní koleje západního světa prostě je i „česká“ agenda, není polská, maďarská nebo rakouská. Nelze také nevidět, že slovenský vývoj se nás vnitřně týká. Jak Andrej Babiš, tak Petr Fiala i Petr Pavel se ve volební, zejména prezidentské kampani čitelně spojili s jedním či druhým z hlavních kandidátů. Ze slovenské strany padlo několik omezených výroků na naši adresu. Česká vláda naopak správně a úspěšně korigovala zcela protizápadní pozici slovenské vlády vůči napadené Ukrajině. Nadále udržujeme na Slovensku významný vojenský kontingent v silách NATO k posílení jeho obrany.
V dnešní situaci bychom měli udělat maximum, aby Slovensko obnovilo svou demokratickou a na důvěře budovanou politickou rovnováhu a udrželo evropský kurz. Nově zvolený prezident Pellegrini jistě zamíří na prvou návštěvu do Prahy. Bude to příležitost prodiskutovat jak bilaterální, tak zejména evropské a bezpečnostní agendy. Čekají nás letos připomínky 35 let od společného zbavení se komunismu a jistě i to je důvod Slováky oslovit ke společné historické připomínce. Máme zde mnoho slovenských studentů, mladých lidí žijících a pracujících, prokazujeme neustálou otevřenost jejich zájmu tu studovat a pracovat. Existuje množství společných kulturních, uměleckých, společenských i akademických projektů a vazeb. I to je oblast, do které by Praha měla vstřícně investovat a povzbudit Slovensko ke spolupráci.
Udělali jsme v posledních měsících hodně práce pro vzdáleného spojence, jakým je Izrael. Bylo by možná stejně užitečné udělat totéž nebo více nyní pro slovenského souseda, který sice nebyl otevřeně napaden zvenku, ale rozložil se zevnitř s přičiněním ruského dezinformačního útoku a s potenciálně vážnými důsledky pro nás i pro soudržnost Evropy.
