Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Paul Krugman není běžný novinář. Nobelovu cenu za ekonomii získal v roce 2008 za analýzu obchodních vzorců a lokalizace ekonomické aktivity. Do New York Times ho najal v roce 2000 tehdejší šéfredaktor Howell Raines jako „někoho, kdo rozumí ekonomii a přitom nepíše hrozně“ - skromná charakteristika muže, který se stal jedním z nejvlivnějších hlasů americké levice. Jeho sloupky kombinovaly hlubokou ekonomickou expertizu s jasným politickým postojem a schopností vysvětlit složité koncepty srozumitelným způsobem.
Není moc redakcí, jež se mohou chlubit tím, že zaměstnávají nositele Nobelovy ceny. New York Times mezi ně patřily. Proč tedy neudělaly vše pro to, aby Krugmanovu odchodu zabránily? Jednoduchá odpověď: Jakkoli jsou stále asi „novinami číslo jedna“ na světě, mají dnes mnohem větší problémy, než představuje odchod hvězdného sloupkaře.
Krugmanova verze, jak ji sám popsal, je jasná: V roce 2024 došlo k dramatické změně v přístupu vedení NYT k jeho textům. Jeho newsletter, který se těšil značné popularitě, vedení v říjnu pozastavilo s tím, že vychází moc často (!). Na výběr dostal mezi tím, že buď newsletter přestane psát, anebo bude počet jeho sloupků omezen ze dvou na jeden týdně. To je docela raritní situace: Redakce nutila slavného autora, aby za stejné peníze méně pracoval.
Jak Krugman píše, tohle byl jeho „Network moment“. Je to odkaz na legendární film Network od Sidneyho Lumeta z roku 1976. V něm vyšinutý televizní moderátor, jemuž hrozí odchod do penze, pronese dechberoucí monolog o úpadku světa a doby. Věta „Jsem rozzuřený doběla a už to dál nevydržím“ mobilizuje diváky a startuje probuzení společnosti z letargie.
A ano, „už jsem to nemohl vydržet“ je dobré shrnutí důvodů, které Krugman pro svůj odchod uvádí. Popisuje, jak se změnil přístup k editování jeho textů. Z lehkých zásahů se stalo agresivní přepisování, jež dle něj systematicky oslabovalo jeho argumenty ve snaze o vyváženost. A některá témata mu redakce zakazovala, s argumentem „o tom jsi už psal“.
„Pondělky a čtvrtky jsem očekával s hrůzou,“ popisuje Krugman dny, kdy se jeho sloupky připravovaly k publikaci.
Byl vždy výrazně liberálním hlasem. I v době, kdy se většina médií, včetně Times, začala loni v létě - po katastrofální debatě s Trumpem - stavět kriticky k Bidenově administrativě, on ji hodnotil jako „velmi, velmi dobrou“. Podobně v roce 2003 jako jeden z mála vystupoval proti invazi do Iráku, či naopak vehementně hájil Obamacare. Byl často kritizovaný, někdy i vysmívaný (levicový ekonom?!), ale zároveň čtený a sledovaný.
Nově založený newsletter na platformě Substack ukazuje, že apetit po jeho názorech rozhodně neklesl. Za pouhých 40 dní získal 100 000 odběratelů (v době psaní tohoto textu jich má skoro 150 tisíc) a nedávný text o Kalifornii četlo 180 000 lidí. „Odchod byl naprosté osvobození,“ říká. „Konečně můžu psát bez eufemismů, s humorem a grafy.“
Krugmanův odchod tak symbolizuje širší dilema současné žurnalistiky. Jak vyvážit touhu po vyváženosti s potřebou jasných, expertních hlasů? Kde končí zodpovědná editace a začíná autocenzura? A mohou tradiční média v éře individuálních platforem jako Substack udržet své nejvýraznější hlasy?
Možná nejde jen o posun Times doprava, jak by se mohlo zdát. Jde o fundamentální otázku role médií v době, kdy si „silné názory“ našly domov na sociálních sítích, například na Muskem vlastněné platformě X/Twitteru. O jasné postoje, tvrdá slova a nevybíravé přestřelky tu není nouze, a to ani mezi hvězdami Krugmanova typu.
Hledají v nové situaci noviny či obecně zpravodajská média novou roli? NYT už dříve oznámily, že přestanou dávat volební doporučení v lokálních volbách, a dle posledních zpráv zvažují s doporučeními, jak volit, úplně skončit.
Počet nepodepsaných editorialů - ještě před pár lety nejsledovanější rubrika v celých novinách! - klesl ze tří denně na jeden týdně. S vysvětlením, že New York Times se jako instituce budou vyjadřovat pouze k těm nejdůležitějším věcem. Noviny se pod vedením Kathleen Kingsburyové očividně mění a hledají novou rovnováhu.
Celý tenhle příběh je zajímavý, a není zdaleka o jednom levicovém sloupkaři, ale o tom, jak se kdysi respektovaná a úspěšná instituce brání tomu, aby ji doba odsunula do bezvýznamnosti. New York Times se rozhodly k jiné strategii než ta média, která se pro zklamané a vyděšené demokraty zabetonovávají v liberálních pozicích.
Timesy se v polarizované a nepřehledné době rozhodly znovu najít a držet středovou pozici. Chtějí být jako dříve součástí establishmentu, jakkoli to bude znamenat, že k němu nebudou výrazně kritičtí. Otázka zní, zda je po něčem takovém poptávka. A zda něco jako střed v našich zmatených časech ještě vůbec existuje.
