Komentář: Šílený Max místo liberální demokracie. Trumpův svět síly

Vzhledem k radikalitě a otevřenosti Donalda Trumpa můžeme poměrně jednoduše říci, že podstatnou otázkou dnešní situace je zachování vlády práva. Čím radikálnější kroky někdo dělá, tím lépe je vidět směr, kterým se ubírá. Současný spor je sporem vlády práva jakožto páteře každého liberálně demokratického státu na straně jedné s vládou síly na straně druhé. Donald Trump je silný a prosazuje vládu síly.

Budoucnost vlády síly ilustruje svět Šíleného Maxe: prosperita je založená na ropě („drill, baby, drill“) a společenské vztahy na síle (když od tebe nedostanu, co chci, dostaneš po hubě).

Skončí-li vláda práva, skončí liberálně demokratické uspořádání státu. No, a co má být, řekne si někdo. Pojďme si tyto pojmy představit v jejich nejjednodušším možném významu, ať víme, o co s nástupem vlády síly přijdeme.

Stát je obranou proti těm nejhorším zločinům na lidských bytostech. Je dobré si připomenout, že první generace poválečných zkoumání obou totalitních režimů (fašistického i komunistického) neviděla záruky svobody v individualismu a minimálním státu. Podle autorů bezprostředně reagujících na hrůzy druhé světové války (Hannah Arendtová, Karl Popper nebo Lionel Trilling) právě dobře fungující stát zajišťuje individuální svobody a zabraňuje zločinům proti lidskosti. Vlastním historickým výzkumem dochází o desítky let později ke stejnému výsledku Timothy Snyder. Výsledkem jeho zkoumání o holokaustu je, že oslabení a zničení státních institucí vytváří prostor pro rasismus a zničení lidských životů.

Jak Arendtová v padesátých letech, tak Snyder v druhém desetiletí jednadvacátého století připomínají, že stát není samozřejmostí. Stát jako obrana proti těm největším zvěrstvům je výsledkem dlouhé a nenápadné práce. Stát je naším výtvorem, který je třeba bránit.

Demokracie znamená mnoho věcí: pragmatický způsob vlády a zacházení s mocí, životní cestu a ideál. V té nejjednodušší podobě demokracie označuje možnost vyměnit vládu, aniž by muselo dojít ke krveprolití, převratu či revoluci (toto vymezení je od výše zmíněného Karla Poppera). No dobrá, když jsme s vládou spokojení, k čertu s demokracií, ne? Pokud ale předpokládáme, že náš názor na vládu se může měnit –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať už proto, že vláda vládne špatně, nebo se změní naše zájmy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tak je demokracie tím nejlepším možným zřízením. Žít ve zřízení, kde ke skutečné změně vlády může dojít jen skrze krveprolití a převrat, je pro svobodného člověka frustrující (srov. současné Rusko, ukrajinský Majdan či rok 1989 ve střední a východní Evropě).

„Liberální“ patří mezi ta nejohebnější přídavná jména s různými významy. Opět ten nejjednodušší význam může být ten, že v liberálním zřízení má jednotlivec možnost žalovat stát či vládu a před nezaujatým soudem vyhrát. Obecněji řečeno: slabý najde dovolání proti silnému, je-li s ním nakládáno proti právu.

Základ tohoto minimalistického pojetí liberalismu můžeme vysledovat už od prvních podob takzvané společenské smlouvy. Společenská smlouva je založena na myšlence, že neexistují přirození vládci (třeba rodiny králů a aristokratů) a přirození ovládání (všichni ostatní), ale že politická moc a s ní spojená nerovnost je vždy výsledkem dohody, vzájemného souhlasu. Neliberální režimy upřednostňují sílu vládnoucích před jednotlivcem, před ovládaným – a běda, pokud se s vládou dostanete do sporu, političtí vězni napříč světem a dějinami by mohli vyprávět.

Každý si tedy může vybrat, jakou budoucnost podpořit – svět Šíleného Maxe, nebo snahu o udržení institucí liberálně demokratického státu.