Komentář: Selfie v plynové komoře. Voyeurismus, nebo zájem o dějiny?

Jsem „dark“ turista, turista putující za smrtí? Myslel jsem, že je dobrý nápad ukázat památník v Osvětimi svým dětem. Byla to tragikomická zkušenost.

Léto, vrchol sezony, obří parkoviště téměř zcela plné, auto vedle auta. Do toho já – špatný řidič s velmi špatným odhadem vzdáleností. Nešťastně se snažím vjet mezi dvě auta, ale dělám stále ty samé pohyby, takže se situace nelepší. Když se kolem shlukne hrstka pobavených turistů, zachrání mě jeden z dobrovolníků hlídajících parkoviště. Zaparkuje za mě.

Pro každého, kdo je po takové zkušenosti, nebo kvůli čemukoli jinému, trochu rozechvělý, je tu rychlá pomoc: pizzerie a různé typy rychlého občerstvení. Obrovská betonová plocha parkoviště, fast food… a pak už jdete na věc: Arbeit macht frei.

Na úvod jsme viděli vitrínu se zavazadly. Na některých z nich jsme si mohli přečíst jméno „Berger“. Psali si to tam, jako když se jede na školu v přírodě. Je to naše původní rodinné jméno. Ne, jasně, nevím, jestli právě tenhle kufřík patřil prastrýci, ale stejně už jsem začal pochybovat, že to byl dobrý nápad. Vážně jsem je sem měl brát? A měl jsem sem jezdit?

A pak jsme byli v rekonstruovaných plynových komorách. Viděli jsme, jak tam turisté vkládají nehty do rýh na stěnách. Možná to byly autentické rýhy, které tam zoufalí umírající lidé vyryli v posledních chvílích života. Možná to bylo jen běžné moderní poškození omítky. Každopádně se u toho fotili. Bylo mi zle.

Nebyl to dobrý nápad. Utíkali jsme pryč. Ani pizzu jsme si nedali. Byli jsme temní turisté. Skoro na smrt vyděšení.

Ano, němečtí školáci jezdí na exkurze do Osvětimi povinně. Aby se upevňovala lítost a pocit viny a především předpoklad pro to, že se to nebude opakovat. To na první pohled dává smysl. Ale funguje to opravdu? Vedle toho parkoviště? A pizzerie? A v kultuře selfie?

Pojem „dark tourism“ (temný turismus) zavedli v roce 1996 dva akademici z glasgowské univerzity, John Lennon a Malcom Foley. Pojem, zjednodušeně řečeno, označoval cestování na místa spjatá se smrtí, hrůzou, utrpením, katastrofami… Ne že by do té doby lidé za smrtí necestovali. Za jeden z nejstarších a rovnou i nejdrsnějších projevů „temného turismu“ akademici považují putování na gladiátorské hry do Kolosea.

Odjakživa se atrakcemi stávala také velká bojiště, třeba místo u Waterloo bylo populární už krátce po bitvě. Pozornost přitahovaly i katastrofy, havárie, nehody.

V roce 1934 vypukl požár na luxusní lodi Morro Castle, která jezdila mezi New Yorkem a Havanou. Loď se už nacházela nedaleko New Yorku, ale záchranné práce byly špatně organizované a probíhaly pomalu. Na palubě bylo 549 cestujících a členů posádky, 137 z nich zahynulo. Doutnající vrak odnesl silný vítr do zálivu u New Jersey. Tam se téměř okamžitě stal turistickou atrakcí.

Z New Yorku a Filadelfie jezdily mimořádné vlaky. Okolo vraku lodi se tísnily davy. Dobová média referovala o „karnevalové atmosféře“, která na místě vznikla. Prodávaly se pohlednice, suvenýry, občerstvení.

Příklad z nedávné doby. V roce 2017 zachvátil požár bytový dům Grenfell Tower v západním Londýně. V budově o 24 patrech zahynulo 72 lidí. Krátce po požáru se budova stala místem temného turismu. Lidé si před budovou fotili selfie. Nedaleko zastavil autobus s čínskými turisty, ti vystoupili a fotili.

První selfie putovala na sociální sítě ještě v době, kdy přeživší v troskách hledali své příbuzné.

Dnes je zkoumání temného turismu samostatnou akademickou disciplínou. Při univerzitě v Lancashire vznikl Institute for Dark Tourism Research (Institut pro studium temného turismu). Vypadá to trochu jako z Cimrmana. Nebo alespoň jako doklad toho, že studentů a akademiků je mnoho a aby se všichni uplatnili, musí neustále vznikat nové obory. Bojiště a hororové kulisy fascinovaly lidi vždy, tak proč z toho teď dělat vědu?

Ano, ale mnohé se také změnilo. Turismus je čím dál masovější a také globálnější. I donedávna nepřístupná místa se stávají cíli turistických výprav. V posledních desetiletích se navíc objevují nové otázky o udržitelnosti a etice turismu, „západní svět“ také v mnohém nově promýšlí svoje dějiny. Nová jsou i média, internet, sociální sítě, kultura selfie…

A je tu ještě jeden obecný rys moderní společnosti, který v očích akademiků činí z temného turismu téma hodné zvláštního zájmu. Je to vztah moderní bohaté společnosti ke smrti. Nebo spíš snaha smrt z našich životů vytěsnit.

Zakladatel a ředitel Institutu pro studium temného turismu Philip Stone připomíná celosvětový úspěch putovní výstavy Body Worlds. Svou cestu po světě zahájila v roce 1995 v Tokiu. A v roce 2008, kdy ji zmiňoval Stone, ji navštívilo už 25 milionů lidí.

Všude vzbuzovala ostré diskuze, vyvolávala kritiku. Vystavována jsou těla mrtvých lidí uchovaná speciální metodou německého anatoma Günthera von Hagense. Na výstavě jsou i jednotlivé orgány, včetně těch napadených rakovinou. Marketing expozice tvrdí, že je to edukační projekt vhodný i pro děti.

Je to etické? Neměli by být mrtví pokud možno důstojně pohřbeni? A jak je to s podezřením, že jde o mrtvá těla čínských vězňů a disidentů? Tyto ani podobné otázky a obavy úspěch výstavy neovlivnily. Proč?

Podle Stonea je to vynikající materiál pro studium temného turismu. Mohou se tu promítat rozmanité motivace. Prostá zvědavost podpořená informační vlnou v médiích, lehký voyeurismus, náběh na nekrofilní úchylku… I potřeba tematizovat smrt, kterou se moderní bohatá společnost snaží ukrývat.

Jsme smrtelní. A na temných turistických cestách si to znovu uvědomujeme.

Byl jsem i v Koloseu. Bez dětí. Jenom chvilku. Nedal jsem to. Mezi gladiátory pravděpodobně žádní Bergerovi nebyli, takže osobní motivace byla menší. Cítil jsem tam obrovské rozhořčení. Fyzicky jsem vnímal, jak je ta půda dole přímo prosáklá krví zavražděných lidí. Zabitých jen pro potěchu mocných a davu. Roztrhaných šelmami. Úplně bezmocných a bezprávných.

Vstup do Kolosea bych zakázal. Měl by to být tichý pomník těm tisícovkám naprosto absurdně zavražděných lidí. A chápu – udržovat pomník tohoto stáří a velikosti je velký problém. Lze to udělat bez prodeje vstupenek a suvenýrů? Těžko.

A jsme u toho. U toho, čím se zabývá „Dark Tourism Research“. Kde jsou hranice mezi úctou k mrtvým a byznysem, který na „temných“ atrakcích vydělává? A má smysl takové hranice hledat, přemýšlet o nich? Je třeba se smířit s tím, že turismus je celosvětový karneval více či méně (ne)zodpovědných „voyeurů“, který se stal jedním z nejdůležitějších odvětví ekonomiky? Má smysl zvedat varovný prst a moralizovat „Tady si selfie nedělejte“?

Osvětim ročně navštíví přes dva miliony lidí. Pompeje, město, které pohřbil výbuch Vesuvu, ještě víc. Turisté tam chodí po masovém hrobě. A díky precizní práci archeologů a restaurátorů mohou nahlédnout do domácností tehdejších obyvatel. A pozorovat, kde je zastihla smrt. Aha, tak tady zemřeli, tady je to zadusilo a tady ještě pod námi někde leží. Hezké, zajímavé, moc hezké…

Lidé jezdí také do Rwandy nebo do Kambodže. Na místa genocidy, masových vražd. Mohou si prohlédnout i lebky obětí. Velmi hezké…

A desítky milionů lidí už navštívily památník „Dvojčat“ v New Yorku. Teroristický útok z 11. září 2001 je nedávná historie. Turisté tam možná stojí vedle pozůstalých, kteří vzpomínají…

„Turismus holocaustu“ je v Česku, Německu, střední Evropě považován za úplně normální, navíc výchovnou součást cestování. Běžně se o něm nepřemýšlí jako o odvětví temného turismu. Není to ale už jen setrvačnost?

Některé cestovní agentury nabízejí Osvětim jako součást cyklovýletu. Jeden den se projedete na kole, pak do Osvětimi a potom zase na kolo. Je to jednoduchá zásada cestovek pro rodiny s dětmi: aby děti byly ochotné absolvovat nějaký nudný výlet, musí mít jasný cíl, odměnu. V tomto případě je nuda Osvětim, odměna kolo. Ostatně s dospělými je to podobné.

Funguje návštěva Osvětimi jako mrazivé setkání s dějinami? Akademiky hledající obecné vzorce pro chování „temných turistů“ to neuspokojí, ale odpověď je vlastně banálně jednoduchá: je to individuální. Na někoho to tam padne, někdo jiný se těší na kolo a další pořizuje selfie jako kdekoli jinde.

I v tom může být smysl úvah o temném turismu. V přemýšlení o stereotypech. Je důležité, aby Osvětim navštívily dva miliony lidí ročně? Je to výchovné? Nebo je to jenom naše zastaralá představa, podobně stará jako způsob, jakým se učí dějepis? A co je vlastně důstojné, pokud jde o místa masových vražd a katastrof?

Nevím. Napíšu římským radním, aby zavřeli Koloseum, a budu chodit po horách. Ale má-li temný turismus nějaký hlubší smysl, jako cestování i jako akademický obor, pak ho dokonale popsal Marek Vácha:

„V Auschwitz na člověka padne děsivá hrůza, že stačilo málo a byli bychom mezi oběťmi, stačilo se narodit o několik desetiletí dříve. Na konci prohlídky ale dopadne ještě jiná hrůza, větší. Chybělo málo a byli bychom mezi vykonavateli. Stačilo se narodit o pár desítek kilometrů vedle… Všichni myslíme, že „to“ udělali ti druzí. Mezi baráky člověk nahlédne do propastí své vlastní duše a uvědomí si, že ten druhý přebývá v neznámých hlubinách mého vlastního nitra, že je možností mého já.“