Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Poslední dobou se na sociálních sítích přetřásalo, zda je v pořádku nazývat Rusko barbarskou civilizací. Obávám se, že už moc přiléhavějších slov nezbývá, při pohledu na Putinovy válečnické hordy vraždící ukrajinské civilisty včetně dětí a bombardující obytné čtvrti včetně nemocnic, škol či sociálních ústavů…
Tím spíš je ale na místě jedním dechem dodávat – ti Rusové, kteří teď v Putinově diktatuře, terorizující vlastní občany, protestují na demonstracích, v peticích nebo osobních prohlášeních proti invazi na Ukrajinu, jsou opravdoví hrdinové.
Při pohledu na protivládní protesty v ulicích Moskvy a desítkách dalších měst často slýcháváme: „Ale kolik je těch odvážlivců, kteří se otevřeně staví proti válce? Pár stovek tisíc? Ve stopadesátimiliónovém národě? To je přece bezmocná hrstka, která nic nezmůže proti válečnému běsnění!“
Tady je na místě připomínat našim někdy až příliš bohorovným kritikům mlčící masy v Rusku: „Kolik bylo signatářů Charty 77, kteří stáli na počátku odporu proti Husákově totalitnímu režimu? Pár stovek v patnáctimiliónovém národě.“
A když devět let předtím vpadla vojska Varšavské smlouvy do Československa, protestovalo na Rudém náměstí v Moskvě pod nápisem „Za vaši a naši svobodu“ osm statečných mužů a žen. Z dvou set padesáti miliónů občanů tehdejšího Sovětského svazu.
V prvním i druhém případě byli protagonisté akcí občanského odporu prohlášeni vládnoucími režimy za škůdce národa a jako takoví vězněni a vystavováni perzekucím a šikanám. A co na to mlčenlivá většina? Nejčastěji v ní zaznívala slova ne o hrdinství, ale o zbytečnosti odporu, který nepřinášel hmatatelný výsledek.
Jedna z „osmi statečných“, ruská básnířka a disidentka Natalja Gorbaněvská, k tomu koncem sedmdesátých let napsala:
„Invaze do Československa byla prohlášena za ‚bratrskou pomoc‘ a veškerý sovětský tisk plnily projevy ‚všelidového souhlasu‘. Pokud však ‚bratrskou pomoc‘ aspoň jeden člověk neschvaluje, přestává být souhlas všelidový. Zdálo se nám málo ‚nesouhlasit‘, a přitom sedět doma v kuchyni. Bylo třeba to v té či oné formě deklarovat otevřeně. Cíl tedy zněl: distancovat se od ‚všeobecného souhlasu‘. Svého cíle jsme dosáhli, a proto jsme měli, když nás zatýkali, tak radostnou náladu. Člověk se může stát svobodným i ve chvíli, kdy ztrácí svobodu a jde do vězení.“
Putinova propaganda dlouhodobě a systematicky pracovala na vytváření „všelidového souhlasu“ s invazí na Ukrajinu. Divoká imperiální agrese je národu líčena jako přátelská osvoboditelská operace, jejímž cílem je zbavit ujařmenou zemi údajné vládnoucí nacisticko-banderovské junty.
Vladimir Putin je líčen jako téměř mystický vykupitel, těšící se láskyplné oddanosti ruských mas. Jako Putin Veliký, který má díky svému povolání k dějinnému úkolu právo podrobit si ukrajinský lid a další národy. A to ve jménu spravedlivé, sjednocující, mírotvorné mise, spějící k obnově mocného impéria z dob Sovětského svazu.
Sepětí velkého vůdce s lidem má být absolutní. Podpora jeho válečnické posedlosti a krutosti je čím dál více veřejně symbolizována písmenem Z jako svastikou, kterou Putinovi příznivci šíří na sociálních sítích, malují si ji na auta, zjevuje se na obřích billboardech v ulicích, hyzdí parky, autobusové zastávky.
Za této situace jakákoliv petice či demonstrace proti Putinově válce znamená bohulibé vrážení klínu a rozšiřování trhliny v organizování „všelidového souhlasu“, jež čím dál víc připomíná nacistickou propagandu.
A pokud dnes otevřeně a opakovaně vystupují proti válce na Ukrajině tisíce lidí, a nikoliv pár jednotlivců jako za Brežněva? Pak je to sílící vzkaz světu z ujařmené země:
Tažení Kremlu, tanky a bomby rozsévající zkázu v suverénní zemi, není válečným zločinem celého ruského národa. Ale krvežíznivých barbarů, kteří mu vládnou a oponentům své války čím dál drsněji dávají najevo, že je rozmáznou jako mouchy.
Za této situace bychom měli se zatajeným dechem kvitovat, že protiválečné protesty nejen neutuchají, ale i sílí. Navzdory stoupající brutalitě policistů a příslušníků ruské národní gardy, kteří zadržené demonstranty zavlékají na služebny, kde je drsně vyslýchají a bijí.
Účastníci protestů mohou vyfasovat až šest let za mřížemi. Pokud ovšem nespadnou do přísnější normy, přijaté zhruba týden po zahájení invaze na Ukrajinu, kdy za šíření nepravdivých zpráv o válce nebo diskreditaci ruské armády (představit si lze pod tímto výrazivem cokoliv) hrozí až patnáct let vězení.
Po selhání plánů Kremlu na bleskovou válku rychle houstne atmosféra v zemi do jakési apokalyptické válečnické hysterie. Do veřejnosti jsou vypouštěny hrůzné zvěsti o připravovaném stanném právu, znárodňování majetku, trestu smrti za velezradu, které mají už teď pacifikovat odhodlání k protiválečným akcím či projevům.
Těžko si můžeme představit, co asi v téhle mizérii pociťují protestující Rusové, pokud k nim zpoza hranic doléhá přezíravé mudrování o tom, jak jich je pouhé promile, zatímco Putin zůstává a zůstane nesestřelitelný. Což ale sami diktátorovi odpůrci vědí.
Na webu Voxpot si o tom můžeme číst v srdceryvném dopise právničky Iriny z Moskvy, která pomáhá uvězněným disidentům: „Teď znovu vycházíme do ulic, všude malujeme hesla ‚Ne válce!‘, ale nepomůže to. Je to jako křičet ve zlém snu, když nevydáváte žádný zvuk. Chceme tím ukázat světu, že za ním nestojíme, ale víme, že ho to nezastaví, a to jen přispívá k dalšímu zoufalství.“
Přemýšlejme více o tom, co vede tyhle lidi, vydané vládnoucím barbarům napospas, aby znovu a znovu odháněli beznaděj a vyráželi do ulic vstříc obuškům a paralyzérům. Vodítkem nám může být i závěrečná řeč, již ve svém soudním procesu v říjnu 1968 pronesla další účastnice protestu „osmi statečných“ Larisa Bogorazová, která mimo jiné soudcům řekla:
„Stála jsem před volbou zda protestovat, nebo mlčet. Mlčet pro mě znamenalo připojit se k souhlasu s činy, které neschvaluji, mlčet pro mě znamenalo zalhat. Nestačilo mi vědět, že jsem se nevyslovila pro, nýbrž pro mě bylo důležité, aby zazněl můj hlas proti. Kdybych to neudělala, cítila bych se za činy vlády zodpovědná, stejně jako na všech dospělých občanech naší země leží zodpovědnost za všechny činy naší vlády.“
Ano, i takovouto tradici má Rusko se svým více než sto let trvajícím imperialismem a krutovládami. I z těchto nejsvětlejších kapitol ruského disidentství mohou nabírat sílu odpůrci protestující teď v ulicích Moskvy, Petrohradu, Krasnodarju, Kaliningradu, Voroněži a dalších měst proti Putinově šílené a zcela nesmyslné válce.
Tito odvážní a z valné části mladí lidé, kteří dělají všechno, co je v jejich silách, aby zastavili diktátora ženoucího zemi do strašlivé katastrofy, si zaslouží naši největší úctu a podporu. Úplně stejnou jako nezlomní Ukrajinci.
