Článek
Prakticky každý článek o propuštění Juliana Assange z britského vězení upozorňuje na to, že na jeho příběh i jeho samotného existují dva odlišné pohledy. Dokonce i dokument z roku 2020 Julian Assange: Revolution Now se v Česku distribuoval pod názvem Padouch, nebo hrdina. Stejná otázka se vyskytuje i v titulcích řady článků.
Podle jednoho pohledu je Assange neohroženým prototypem novináře či vydavatele internetové éry, který získal dokumenty, odhalující čachry a spiknutí politiků a vlád. Podle druhého je zloděj a užitečný idiot, který – ať už z naivity, anebo i zištně – sloužil zájmům represivních států a ohrozil životy mnoha lidí, spolupracujících se státy demokratickými.
Z nějakého důvodu tenhle příběh vyžaduje určitou míru osobního angažmá. Čtete si o dohodě Assangeových právníků s americkými žalobci, sledujete reakce médií, politiků či jiných veřejných osob, prohlížíte si aktuální Assangeovy fotky… a stále se sami sebe ptáte. Jsem na jeho straně? Stala se mu v životě kolosální nespravedlnost? Anebo by vůbec neměl opustit vězení a vzhledem k lidem, za jejichž smrt nese odpovědnost, si odpykat mnohem delší trest?
Je těžké odpovědět. Přitom jsem minimálně na začátku sledoval tuhle kauzu velmi podrobně. Bylo to v době, kdy jsem na Fakultě sociálních věd UK učil předmět Nová média. Události kolem Wikileaks a jejich zakladatele se velmi týkaly toho, o čem jsme se na přednáškách a seminářích bavili. Pomáhalo to definovat, čemu vlastně říkáme žurnalismus a jaké jsou hranice svobody slova.
Dnes se v názoru na Assange neshodují lidé ani média, kterých si vážím. Čtyři deníky, které čtu a předplácím si je (jednomu dobrovolně přispívám), se ve svých redakčních komentářích rozdělují. Wall Street Journal a londýnské The Times ho považují za padoucha. New York Times a Guardian ho dlouhodobě spíše podporují.
Možná je podstatné to, co zaznělo v jednom komentáři: problém je i v tom, že žijeme ve složité, ne snadno srozumitelné době. V éře studené války bychom nepochybovali o tom, jak činy Juliana Assange posoudit. V černobílém světě jsou naše základní hodnoty jasně srovnané, protože – napsáno jen s malou nadsázkou – nejde o kavárenské řeči či intelektuální exhibice, nýbrž o život.
V nepřehledném světě jako by nám tenhle jednoduchý kompas chyběl. Ale chybí opravdu? A když pomineme nesmyslné kulturní války západního světa, je svět opravdu tak nepřehledný? Nejde západnímu světu zase (opět jen s malou nadsázkou) o život? Nestačí nám v kauze Assange „ruský kompas“?
Jen namátkou:
V roce 2012 nabídla ruská státní televizní stanice Russia Today Assangeovi vlastní talkshow, odvysílalo se 12 dílů.
Americké zpravodajské služby se domnívají, že Rusko využilo WikiLeaks ke zveřejnění hackerských informací s cílem ovlivnit americké volby v roce 2016 (uniklé e-maily Demokratické strany), byť Assange to popírá.
Assange v roce 2016 kritizoval únik takzvaných Panama Papers, které odhalily zahraniční Putinův účet se zůstatkem dvě miliardy dolarů. Dle Assange šlo o spiknutí vedené USA s cílem Putina znemožnit.
Assange tvrdí, že poradil Edwardu Snowdenovi, který zveřejnil tajné dokumenty americké služby NSA, že nejbezpečnějším místem pro něj bude Moskva.
Když se Assange ukrýval na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, požádal podle zprávy ekvádorské rozvědky, aby jeho ochranka zahrnovala i Rusy.
Ruští představitelé a média Assange a WikiLeaks soustavně hájili a chválili, sám Putin ho několikrát podpořil.
A tak dále.
To je dost informací na to, aby mě – na rozdíl do mnoha médií včetně mého oblíbeného Guardianu – ani náhodou nenapadlo dojímat se nad fotkami konečně svobodného Assange, vracejícího se do Austrálie ke svým blízkým.
Třeba i proto, že se to shodou okolností děje zrovna v den, kdy v ruském Jekatěrinburgu, za zavřenými dveřmi a v rozporu snad se všemi představitelnými standardy svobodného světa, začíná soud s reportérem Wall Street Journal uvězněným před 15 měsíci na základě nejspíš zcela vylhaných a směšných obvinění.
Assangeův příběh je možná tragický a hrozný, jeho motivace nejasné a komplikované. Do hlavy mu nevidíme. A dvanáct let strávených buď v dobrovolném domácím vězení, anebo v britské vazbě mohou být již dostatečným trestem. To nejsem schopen posoudit.
Ale „ruský kompas“ mi stačí k tomu, abych zjistil, co si o Julianu Assangeovi a celé jeho kauze potřebuju myslet.
