Článek
Jmenuje se Anna. Její skromný dům stojí na Ukrajině blízko hranice s Ruskem. Anna je dobrá a čestná, s ukrajinskými nacisty se nepaktuje, takže když z moskevské strany přišli usměvaví, stateční vojáci, vyšla jim radostně v ústrety s vlajkou všech proletářů světa! S praporem sovětským, rudým jako pole máku. Anna totiž nezapomněla, pod jakou zástavou její předkové porazili nacisty a vybojovali svobodu pro zemi Sovětů…
Absurdní? Nikoli. Takovým jazykem opravdu hovoří kremelská propaganda roku 2022. A ano, podobný příběh se nyní opravdu stal. Po vzoru legendárního Rádia Jerevan, které v anekdotách uvádělo sovětské zprávy na pravou míru, je ale třeba poznamenat, že zjevně zmatená Anna ve skutečnosti nevítala Rusy, ale Ukrajince. A kremelské jednotky proklela, neboť jí ostřelovaly a poničily dům. Podle jiné verze se doma schovanou sovětskou vlajkou vyzbrojila, aby postupující Rusy obměkčila, neboť od nich – zřejmě právem – čekala jen násilí a zmar.
Ať už je pravda o Anně jakákoli, nahrbená ženská postava třímající sovětský prapor se rychle stala nástrojem kremelské propagandy i symbolem kolaborace s Moskvou. Anniny stylizované podobizny zdobí ruské domy i prostranství a v parku okupovaného ukrajinského Mariupolu stály u nedávno vztyčené stařenčiny sochy čestnou stráž mladé kremelské nacionalistky.
Příběh by to byl vlastně komický, kdyby neukazoval míru zoufalství, v němž se nynější Rusko nachází. Kreml by se rád viděl jako planetární strážce konzervativních hodnot a respektovaný garant světového řádu. Ve skutečnosti je ale jen zmateným vypravěčem zkreslených příběhů, které se už nikdo za ruskými hranicemi ani nepokouší brát vážně. Putinův Kreml se chová jako věčně přiopilý strýc, který se na rodinných sešlostech domáhá pozornosti, aby opakoval stále tytéž historky z mládí, ovšem překroucené, idealizované, ba vylhané.
Stačí jen dekódovat symboly, pod kterými dnes budou po moskevském Rudém náměstí opět pochodovat ruští vojáci. Sovětská vlajka, která se s triumfální vojenskou přehlídkou každoročně vrací do středu ruského světa před kremelskou zeď, už dávno není symbolem vítězství „pracujícího lidu“, pokud jím tedy kdy alespoň na okamžik byla. Práva a potřeby člověka živícího se prací totiž v dnešním ruském státě ovládaném oligarchickou mafií opravdu nikoho nezajímají. A revoluce? To poslední, oč Kreml v tuto chvílí stojí, je změna politických poměrů na domácí půdě.
Rudý prapor přizdobený stylizovaným nářadím je dnes pro Rusko už jen a pouze symbolem vítězné minulosti. Včerejška, po kterém se tolika Rusům stýská. Sovětský prapor jim připomíná časy, kdy bylo možné národy daleko na Západě osvobozovat a vzápětí zotročovat. Kdy se bohatýrsky bojovalo a krvácelo, ale taky loupilo a znásilňovalo v Německu nebo Československu. Kdy se svět Ruska bál a respektoval jej, pokud jej tedy rovnou (přinejmenším dočasně) nemiloval jako osvoboditele.
Právě proto je dnešek klíčovým dnem v kremelském kalendáři. Je svátkem Ruska mocného, strašného a vítězícího. Dlouho nacvičované přehlídky rezivějící armády i orgie vděčnosti k posledním druhoválečným veteránům mají rok co rok zemi rituálně obrodit. A z vymírajícího, ekonomicky zaostávajícího kolosu opět učinit fungující impérium. Každý Rus se dnes musí poklonit Bohu války symbolizovanému písmenem Z a vlastně i babičkou Annou. Kdo tak neučiní, je Zrádce.
Ano, dnes je nejvyšší svátek novodobého ruského fašismu zabaleného do sovětské rudé.
