Článek
Právě teď velmi pravděpodobně sedí na samotce ve věznici Melechovo, asi 250 kilometrů od Moskvy. Proč na samotce? Špatně prý uklidil dvůr. Ba co hůř, nesprávně oslovil bachaře, což je v Putinově Rusku neodpustitelné. Dobrou zprávou bezpochyby je, že statečný opoziční předák Alexej Navalnyj v ohavných podmínkách ruského lágru nejen přežívá, ale i přemýšlí.
Koncem září vyšel v americkém deníku The Washington Post text podepsaný tímto kremelským vězněm. Navalnyj v něm píše o budoucnosti Ruska poté, co z jeho čela (jednou a za pomoci Západu) zmizí kremelský hegemon Vladimir Putin.
Přečtěte si analýzu Putinových chyb
Podobné úvahy publikované v nejprestižnějších médiích planety je třeba brát vážně. Navalnyj a jeho spolupracovníci se jimi fakticky hlásí o moc. Navíc jde v tomto případě o opravdu zajímavou analýzu nynějšího Ruska i zřetelně formulovaný program jeho nápravy.
Navalnyj v textu vysvětluje, proč je proevropská Ukrajina v postsovětském Rusku tak vyhledávaným terčem žárlivosti i nenávisti. Podle něj má dnešní imperiální Moskva strach z kyjevského úspěchu a bez rozhodujícího vlivu na Ukrajinu se cítí nejen ponížená, ale i neúplná a zranitelná. Navalnyj souhlasí s tím, že probíhající válku rozpoutala jen a pouze Moskva, která by v současném rozpoložení zůstala zdrojem nestability i do budoucna. Je proto třeba změny. Dochází ale k pozoruhodnému závěru: lékem na expanzivní sovětskou nostalgii fašizujícího Ruska je… parlamentní demokracie.
„Rusko potřebuje parlamentní republiku. Jedině tak lze zastavit nekonečný cyklus výronů autoritářského imperialismu,“ píše Navalnyj. Takové uspořádání podle něj znamená „dramatické omezení moci ležící v rukou jediné osoby, kabinet sestavený parlamentní většinou, nezávislý soudní systém, významné zvýšení pravomocí místních úřadů“. „Podobné instituce v Rusku nikdy neexistovaly a my je nyní zoufale potřebujeme,“ píše dále právník, aktivista a politický vězeň.
Dovolte mi drobný návrat v čase. Před několika lety jsem v Moskvě večeřel s jedním diplomatem, který v Rusku studoval a později také pracoval. Ptal jsem se ho, co tmelí Putinovu zdánlivě nesourodou ideologii, která v sobě zahrnuje komunismus i samoděržaví, zbožštěnou vědu stejně jako zestátněné křesťanství. Odpověď zněla, že Putin ze všech historických epoch, a tedy i politických tradic, pečlivě vypreparoval přesně ty události, na které obyčejný Rus chce a může být pyšný. A zcela záměrně proto vynechal parlamentní demokracii, dodal onen diplomat.
Snad není nespravedlivé říci, že právě s touto formou vlády má Rusko jen mizivé zkušenosti, což ostatně přiznává i sám Navalnyj. Co je ale důležitější: 90. léta minulého století, která parlamentní demokracii mohou – byť pořád spíše jen navenek – aspoň trochu připomínat, jsou v ruské kolektivní paměti zapsána jako období nouze, chaosu, korupce, zločinu. A také velmocenského ponížení a vzestupu neurvalých oligarchů, se kterými zatočil právě až Putin.
Ostatně ani samotný Alexej Navalnyj nevystupoval vždycky jako vzorový demokrat. Ještě zkraje století se hrdě hlásil k vypjatému nacionalismu a veřejně pochodoval mezi radikály. Moskvanům sliboval očistu města od muslimských imigrantů a v roce 2008 přivítal ruský vpád do Gruzie, jakkoli svá slova později odvolal. Bez větších rozpaků přijal také anexi ukrajinského poloostrova Krym.
Lze právem namítnout, že jako každý politik také Navalnyj prochází vývojem a nyní zřejmě dospěl k upřímnému přesvědčení, že parlamentní demokracie může být spásou Ruska. Sdílí ale takový pohled i jeho spoluobčané? Ti, kteří se zaklínají okřídlenou větou „Krym je náš“ a kteří na ruských náměstích nadšeně mávali vlajkami přinejmenším do chvíle, kdy jejich vojáci začali na Ukrajině zjevně prohrávat?
Přípravy na jaderný útok
Zatímco k budování samoděržaví stačí car a poddaní se spokojeně otrockou mentalitou, ke zrodu a udržení demokracie je zapotřebí demokratů. Své o tom věděl Tomáš Garrigue Masaryk, který je v nově vzniklém Československu hledal lupou. Ostatně i Češi a Slováci se s parlamentní demokracií dosud potýkají a nemalá část z nich o ni zjevně ani moc nestojí. Rusové navíc nikdy neprošli ani slabou historickou reflexí zvěrstev, která jejich předci i oni sami v zájmu impéria napáchali. Naopak jsou ve své většině na tyto krvavé výkony pyšní.
Jakýsi náhlý nebo přímý skok od militaristické, nespravedlivé a jednotlivcem hluboce pohrdající společnosti k fungující parlamentní demokracii je zkrátka nemožný. Rusové by museli projít ukrutným očistcem kolektivního ponížení, vojenské porážky i ekonomického strádání, aby prozřeli. Snad tyto zkušenosti by je mohly vyléčit z pevně zakořeněných fašizujících představ o vlastní etnické i imperiální nadřazenosti.
Potom? Potom možná. Němci nebo Japonci by mohli o podobných bolestivých společenských přerodech barvitě vyprávět.
