Komentář: Rusko musí porážka na Ukrajině bolet. Varovný pohlavek už nestačí

Ukrajina vyhrává a sociální sítě řady uživatelů se prohýbají nadšením nad ruskou porážkou. Oslavy vítězství jsou sice předčasné, kyjevský úspěch přesto oživuje dilema, které rozděluje západní elity už od počátku invaze. Lze je shrnout do dvou souvětí: Západ má nejpozději od konce února jasno, že Ukrajina musí vyhrát. Rozhodně se ale neshoduje v tom, jak moc musí Rusko prohrát.

Poraženecké postoje komerčních kolaborantů či ideových blouznivců jsou pro rozhodování Západu nepodstatné. Jejich vůdci sice v Maďarsku vládnou a v Česku dokážou zaplnit Václavské náměstí, jejich výzvy jsou ale do té míry předepsané Kremlem, že je berou vážně (snad) jen oni sami a jejich příznivci. Teď je řeč o těch politicích, kteří v západních demokraciích rozhodují prostě proto, že opravdu reprezentují voličstvo. A ti se na postoji k Rusku sjednotit neumí.

Třeba francouzský lídr Emmanuel Macron opakuje, že Rusko by „nemělo být ponižováno“. Jasný vítěz dubnových prezidentských voleb se domnívá, že je třeba ponechat otevřenou i možnost diplomatických jednání s Kremlem. Jistě, Paříž a Macron se dosud nesmířili se strmým propadem francouzské globální prestiže a chovají se jako planetární velmoc s odpovídajícím hlasem, podobné postoje ale zastává i část amerických úředníků. Jak jinak číst fakt, že USA dodávají Ukrajincům jen takovou munici, se kterou mají dramaticky sníženou možnost útočit (kromě jiného) na cíle v Ruské federaci? Nemluvě o německých sociálních demokratech, jejichž kancléř odmítá na Ukrajinu dodat byť jen tanky se zdůvodněním, že se obává jaderného konfliktu.

Nejčastěji zmiňovaný – a samozřejmě legitimní – strach z jaderné války je zjevně jen jedním z vysvětlení sklonů ke shovívavosti vůči Rusku. Dalším je snaha vyhnout se i konvenční válce mezi Moskvou a NATO, jakkoli ta už podle kremelských propagandistů dávno probíhá. Pravdou přesto je, že Rusko si alespoň prozatím dává pozor, aby alianční státy neohrozilo jinak než slovem. Na Kreml napojení obchodníci na Západě pak soustavně lobují za mír v naději, že se jim časem podaří obnovit vazby na měkký ruský trh, kde bude po zrušení či zmírnění sankcí hlad po čemkoli vyjma plynu a vodky. Roli může hrát i prostá západní neochota angažovat se na obskurním Východě, kam stále v očích některých patří i Česko: vždyť ty korupcí prolezlé, bizarními politiky reprezentované a co do ekonomiky oligarchické republiky k Rusku vlastně patří, že…

Budiž. Posledním z častých argumentů pro ohledy vůči Kremlu je ale představa, že po Vladimiru Putinovi může přijít ještě horší vůdce a s ním i mnohem agresivnější režim. Což je těžké si představit. Nynější Rusko je v tak mizerném morálním stavu, že jej lze s nacistickým Německem bez rozpaků srovnávat. Málokdo pochybuje o tom, že v Rusku i teď žije řada antirežimně či alespoň protiválečně naladěných lidí, přičemž další prostě jen mlčky šoupou nohama, což byl v komunistickém Československu dobře známý pohyb. Míra společenského vychýlení z parametrů současného světa je přesto ohromující: ruské televize rutinně vyzývají k likvidaci Ukrajiny i jejích bezbranných obyvatel a třeba také vulgárně v přímém přenosu urážejí nedávno zesnulou britskou královnu. Děti jsou vystaveny brutální indoktrinaci, za několik slov proti válce hrozí mnohaleté vězení. Nepohodlní lidé padají z oken jako podzimní listí a vyznamenání dostávají ti vojáci, kteří vraždili či znásilňovali civilisty obou pohlaví i nejrůznějšího věku.

Dnes už se historici i politologové shodují, že spojenci museli Hitlera porazit na hlavu a začít jím vedené Německo denacifikovat, aby v Evropě zavládl mír. Každé srovnání kulhá, přesto lze tvrdit, že Kremlu a jeho poddaným by prospěl podobný proces. Otázkou je, zda by takovou léčbu rozlehlá východní říše přežila v současné podobě. Rusko je imperiální projekt bez odpovídajícího technologického zázemí a jeho vládci dobře vědí, že z dlouhodobého hlediska přežijí jen skrze expanzi. A protože jsou vědecké i kulturní výsledky tzv. ruského světa snadno přehlédnutelné, a tudíž pramálo atraktivní, Kreml nemá jinou šanci než dobývat svět vojensky.

Jinými slovy: přežije-li Rusko v nynější politické i geografické podobě, nový útok na Západ je někdy v budoucnu nevyhnutelný. Právě teď by Západ mohl využít své relativní jednoty a pokusit se Rusko proměnit, když ne v laskavého přítele, tak alespoň v přijatelného partnera. Tím, že jej zbaví totality v Kremlu i v srdcích jeho občanů.