Článek
Vladimira Putina stíhá jedna potupa za druhou, takže nejdříve krátká retrospektiva. Ukrajinci rozjeli v létě úspěšnou ofenzivu a nyní je na spadnutí, že osvobodí významné město Lyman. Na vršící se neúspěchy Moskva před týdnem reagovala částečnou mobilizací.
Kremelský vládce v téže chvíli připomenul, že má v záloze jaderné zbraně, a jedním dechem prohlásil, že ohledně jejich případného nasazení na obranu ruského území „neblufuje“. Z čehož se dala mimochodem vyvodit logická otázka, zda snad dříve v nějaké věci blufoval, když to takhle potřeboval zdůraznit?
Čtěte analýzy a názory k rusko-ukrajinskému konfliktu na Seznam Zprávách
Ale to zatím nechme být, v Rusku dnes beztak nejsou média, která by si připouštěla pomyšlení, že by snad mohla takové otázky prezidentovi vůbec klást.
V následujících dnech pak Putin zjevně shledal, že mobilizace nevyvolává u obyvatel zrovna záchvaty nadšení. Proto zařadil vyšší rychlost. Nechal zničit podmořské plynovody do Evropy a rozjel dezinformační kampaň, aby ohledně autorství celé sabotáže panovala ve světě trvalá nejistota – podobně jako to učinil v případě sestřelení malajsijského dopravního letadla nad okupovanou Ukrajinou v červenci 2014.
A v dobytých oblastech na Ukrajině nařídil Putin uspořádat pseudoreferenda o nezávislosti. Vše tam proběhlo bleskovou rychlostí a bez jakékoli, byť jen lehounké snahy o předstírání demokratičnosti. Neodehrály se žádné alespoň na oko kritičtější televizní debaty, odborné rozpravy, kampaně, průzkumy, nic. Hlasování se až groteskně konala pár dní po jejich vyhlášení. Výsledky byly samozřejmě předem známy.
Po jejich oznámení opět uplynulo sotva pár hodin a Moskva už obratem nové „nezávislé státy“ uznala. A ty pak v mžiku požádaly o připojení k Ruské federaci. Prostě fičák.
V pátek dopoledne už stála před Kremlem pódia s nápisem: „Doněck, Luhansk, Záporoží, Cherson. Rusko!“ Byla připravená pro chystanou večerní veselici u příležitosti rozšíření impéria. Což je scénář jako vyšitý podle krymského vzoru z roku 2014. Anexi, dodejme, budou muset ještě formálně schválit ruské zákonodárné sbory. To až příští týden. Takže se rýsuje přece jen pár dní oddychu, lze lakonicky dodat.
Oproti roku 2014 ale dnes v Kremlu straší neoddiskutovatelná skutečnost, že Putin dostává vojensky na frak. Anexe je krokem, jak pro něj neblahý vývoj přibrzdit. Ruský prezident nepochybně pěstuje naději, že pak bude snazší motivovat demoralizované vojáky a nové odvedence k tomu, aby se vydávali do boje. Padnout za Rusko zní, alespoň v mnohých ruských uších, přece jen lépe než položit život třeba za Luhanskou lidovou republiku nebo Chersonskou oblast.
pravidelné informace z bojišť
A zadruhé, což náš svobodný svět musí trápit ještě o poznání víc, anexe Putinovi umožňuje jednoznačnější argumentaci, pokud by chtěl při dalším ukrajinském územním postupu zmáčknout jaderný knoflík. Ruská vojenská doktrína praví, že atomové zbraně lze nasadit, když je ohrožena existence státu. Tato podmínka se v očích Kremlu může brzy naplnit, když budou okupovaná území formálně ruskou otčinou. Je-li ohrožena jedna píď, je ohroženo vše, že.
Ruský jaderný atak je už dlouho tématem divokých spekulací, přičemž postupně se žádná zase tak moc divoká nezdá. Útok náložemi menší ráže na bojišti by vyřadil z boje nejen Ukrajince, nýbrž při změnách větru i ruské vojáky. Postihl by patrně i obyvatele okupovaných území. To je ale Moskvě úplně jedno. Říše by zůstala větší, i kdyby jen o jednu zničenou radioaktivní pustinu. Pořád lepší než nic, když má člověk chorobnou snahu vejít do dějin jako reinkarnace Petra Velikého.
Druhou variantou by bylo odpálit bombu, patrně už větší ráže, někde nad neobydlenými částmi západní Evropy, třeba nad severním Švédskem nebo někde podobně. Aby tedy obětí nebylo mnoho, ale aby o to větší strach zavládl napříč planetou.
Problém je v tom, že svobodný svět, tedy přesně řečeno Severoatlantická aliance, zatím nereaguje jasnou odpovědí na otázku, co by v jednom či druhém případě následovalo. Slýcháme jen obecné řeči o „adekvátní reakci“ na „každý scénář“.
Takže reagovalo by se podobně, tedy jaderně? Nikdo nechce kápnout božskou. Poslali by se na Ukrajinu západní vojáci? Není těžké se dovtípit, že do toho by se už vůbec nikomu nechtělo, kdyby tam zrovna vládly podmínky jako po černobylské havárii. Nasadily by se páky, aby Čína a Indie přestaly kupovat ruskou ropu a plyn? Hezké, ale při tak ohavném řezu do mezinárodních zvyklostí po druhé světové válce by to bylo prachbídně málo.
Anexe i celá dnešní estráda před Kremlem je zkrátka jen zdánlivou formalitou. Ve skutečnosti Putin významně navyšuje sázky. A na nás, protihráčích, je, abychom se vyjádřili a bouchli do stolu: Jak ty po nás, tedy i po Ukrajincích, tak i my po tobě.
