Článek
„Rusko je benzinová pumpa převlečená za stát,“ praví proslulý bonmot senátora Johna McCaina z roku 2014. Po víkendovém dění, respektive po tom, co jsme z něj měli možnost spatřit, by se dal aktualizovat: Rusko je nejen pumpa, ale také neprůstřelná vesta převlečená za stát.
Násilí totiž definuje Rusko podobně jako ropa. Jde o naprosto samozřejmě, ale také nepředvídatelně využívaný mocenský prostředek.
Obrázek země – jaderné velmoci, toho času o své vůli na válečné stezce – se v sobotu brutálně zjednodušil. Na po zuby ozbrojené, pokud jim bylo vidět do tváře, zachmuřené muže v maskovacích uniformách. A na těžkou vojenskou techniku ve veřejném prostoru. A Putina. Ničím jiným Rusko nebylo.
Zpravodajské služby, analytici a politici si lámou hlavu a spekulují, co ta ošklivá macho-show měla znamenat a jaké jsou skutečné motivy, okolnosti a důsledky „vzpoury“ Prigožina a jeho žoldáků. My obyčejní přihlížející můžeme bilanci uzavřít: I na dálku to působilo velmi temně.
Pro ty, kdo v Rusku nežijí ani k němu nemají důvěrnější vztah, šlo o příležitost připomenout si: máme tu „čest“ se zemí, kde panuje bezpráví. Nejen ve smyslu perzekuce, ale i selhání státu v jedné z jeho nejdůležitějších funkcí. Totiž záruky občanů proti násilí (kvůli čemuž si státy na legální násilí nárokují monopol).
Tenhle parametr soudobé Rusko pochopitelně nesplňovalo ani předtím, než se vagnerovci objevili v ulicích Rostova na Donu. Ale ozbrojený trolling, operetní puč či jak to budeme nazývat, nedostatek státní autority křiklavě znázornil. Vagnerovci a s nimi Prigožin, vor všech vorů v zákoně, namířili oficiální moci přímo doprostřed čela. Bezpráví bylo pojmenováno: soukromá armáda, ani naoko nikým, natož svobodně volená moc, vyzvala stát na souboj – a neprohrála.
Mohlo by vás také zajímat:
Od soboty se o ruských událostech diskutuje v obrazech a pojmech, které jsou od právního státu (jak ho chápe liberální demokracie) vzdálené tisíc světelných let. A vlastně i od státu hodného toho slova.
Ne, ve standardně obsluhovaném a na dodržované společenské smlouvě založeném státě by se nemělo přihodit, že vám ráno na zastávce zaparkuje tank řízený nájemnými žoldnéři. A pak můžete, přilepeni na sociální sítě, přepínat mezi výzvou prezidenta k potlačení zrádců, dramatickými záběry výbuchů, selfíčky civilistů s Prigožinem a údajnou razií v jeho firemním paláci. A pak jít spát, protože program skončil, dobrou noc.
Celkový dojem: šlo o další hybridní operaci ruského střihu – tentokrát přímo na domácí půdě a na té nejvyšší úrovni. Výsledek je zatím učebnicově hybridní, totiž znejistění. Kde je pravda, kdo má co za lubem, vypadne Prigožin zítra z okna, nebo čistky naopak zamíří mezi jeho konkurenty, jsou-li to ale opravdu konkurenti? Nikdo si nemůže, lépe řečeno nemá být ničím jist, doma ani venku: to je ruský, ba sovětský mocenský rukopis.
Podtrženou jistotou naopak zůstává, že na ruský stát není ani to nejmenší spolehnutí. To se týká jak jeho občanů, tak třeba investorů. Po Prigožinově eskapádě, která bez ohledu na míru blufování věrohodností státu zle otřásla, je ještě větší záhadou, proč tolik zahraničních podnikatelů svému ruskému byznysu pořád věří. A proč se když už ne z morálních, tak z pragmatických důvodů z krajně nejisté zóny nestáhnou.
