Článek
Příměří v Pásmu Gazy přineslo po uplynulých patnácti tragických měsících alespoň dočasný klid zbraní v izraelsko-palestinském konfliktu. Završilo navíc poslední dynamické týdny, během kterých byly zastaveny boje také v Libanonu a padl režim v Sýrii.
Lidé napříč regionem popisují svoje momentální emoce jako zdrženlivý optimismus, případně jako radostné obavy. Ač mají současné události euforický efekt a lidé v ulicích od Damašku přes Bejrút až po Gazu slaví, nad dalším vývojem visí řada otazníků.
O situaci v zemích levantského regionu – tedy Sýrii, Libanonu, palestinských územích a Jordánsku – není vzhledem k silné provázanosti možné hovořit zcela odděleně. Navzdory tomu je důležité alespoň krátce shrnout, co se ve které z nich momentálně odehrává.
Dramatický konec dramatického roku
Po více než roce bojů mezi státem Izrael a ozbrojeným křídlem libanonského hnutí Hizballáh byl v prosinci vyhlášen klid zbraní. Ostřelování, které Hizballáh deklarovaně zahájil na podporu hnutí Hamás v Pásmu Gazy, stálo život téměř stovky členů bezpečnostních složek a padesáti izraelských civilistů. Ze severu území byly vysídleny desetitisíce lidí. Izraelské bombardování pak – především během posledních dvou měsíců – zabilo čtyři tisíce lidí a zranilo dalších deset tisíc. Vedlo také k rozsáhlé destrukci napříč zemí a vysídlení milionu obyvatel.
Momentálně platná dohoda o příměří je stejně jako ta v Gaze dočasná a o jejím trvání může rozhodnout dodržování stanovených podmínek. K těm klíčovým patří stažení jednotek Hizballáhu nad řeku Litani a předání kontroly nad oblastí libanonské armádě. Izraelští vojáci pak mají opustit celé území, které zabrali během pozemní okupace v loňském roce. Formální konec příměří je stanoven na 26. ledna, izraelská armáda své pozice zatím nevyklidila.
Po celou dobu příměří docházelo k jeho oboustrannému porušování. Například ze strany izraelských ozbrojených sil (IDF) bylo oficiálně uznaných porušení více než osm set. Je tedy otázkou, zda se příměří podaří udržet i v případě, pokud nebude okupované území opuštěno, byť nic nenasvědčuje tomu, že by některá ze stran stála o obnovení ozbrojených bojů.
Bezprostředně po vyhlášení příměří v Libanonu vstoupila syrská ozbrojená opoziční skupina Haját Tahrír aš-Šám (Organizace pro osvobození Sýrie, dříve známá jako al-Nusra, pozn. autorky) do Aleppa a o několik dní později dobyla hlavní město Damašek. Prezident Bašár Asad uprchl do Moskvy, čímž bylo završeno více než padesátileté období diktátorské vlády jeho rodiny. Vlády se ujal Ahmad Šara, dříve známý jako Muhammad Džulání.
Osvobození znamenalo zásadní zvrat v krvavé občanské válce, která stála život více než milion lidí a další miliony vyhnala z domovů. Panují však značné obavy ze směřování nevolené vlády ustanovené Šarou, navíc izraelská armáda ve stejných dnech obsadila rozsáhlé území v sousedství již okupovaných Golanských výšin.
V Kataru byla zatím dojednána dohoda o příměří mezi palestinským ozbrojeným hnutím Hamás a státem Izrael. Její znění je totožné s návrhem, který byl vypracován již před mnoha měsíci. V období mezi jejím vyhlášením a vstupem v platnost bylo v Pásmu Gazy zabito dalších sto dvacet lidí. Některé z nich IDF zabila, když byli na cestě oznámit zprávy o příměří svým rodinám.
Poslední dny tak v mnohém připomínaly ty v Libanonu, kde především poslední noc před oficiálním začátkem příměří docházelo k nejsilnějšímu bombardování za dobu celé války.
Příměří v Gaze je designováno ve třech fázích. První z nich proběhla v předvečer inaugurace Donalda Trumpa. Staronový americký prezident se nechal slyšet, že pokud do jeho nástupu do úřadu nebudou propuštěna všechna izraelská rukojmí, nastane peklo na zemi. Dosud byly ze zajetí v Gaze propuštěny tři mladé ženy unesené během teroristického útoku 7. října. Izrael vydal devadesát lidí, převážně ženy, děti a mladistvé. Mezi propuštěnými byly i politička Chalída Džarar a novinářka Rula Hassaneim. Během následujících fází by mělo dojít k předání dalších zajatců a také kompletnímu stažení IDF z Pásma Gazy.
I kdyby se obě křehká příměří podařilo učinit stálými a nové vlády v Sýrii i Libanonu se ukázaly jako kompetentní, konec bezprostředního vraždění je pouhým začátkem dlouhé řady dalších výzev a obtíží.
Dějiny nekončí
Prvním zásadním problémem bude poválečná obnova. Humanitární organizace odhadují, že na rekonstrukci celé zdevastované infrastruktury a obydlí v Pásmu Gazy bude potřeba minimálně 40 let. A to za předpokladu, že by do země proudila značná mezinárodní finanční a materiální podpora. Celá populace si současně odnáší jen těžko představitelné trauma.
I Syřané, kteří se do země vracejí po více než dekádu trvající válce, nacházejí své domy ve zdevastovaném stavu. V Libanonu bylo několik vesnic zcela srovnáno se zemí a značné újmy utrpěl i zemědělský sektor.
Podstatné také bude, jaký nové politické reprezentace zaujmu postoj vůči budoucímu řešení situace v Palestině. Izraeli se během posledního roku nepodařilo vojenskou cestou dosáhnout žádného ze svých deklarovaných cílů, tedy především kompletní zničení Hamásu a také návrat všech rukojmí.
Izraelské zajatce se během vojenských operací podařilo osvobodit pouze tři, ostatní se dostali na svobodu během krátkého příměří na konci roku 2023. Hamásu se údajně podařilo rekrutovat takové počty nových bojovníků, že jejich kapacity odpovídají stavu před začátkem války.
Na Západním břehu bylo současně během posledního roku izraelskými osadníky zabráno větší území než za posledních dvacet let. Výstavba osad je mezinárodním právem považována za nelegální, probíhá však většinou v přímé spolupráci v jednotkami IDF
Místní i zahraniční odborníci dlouhodobě upozorňují, že dosažení trvalého míru v regionu není možné bez spravedlivé správy palestinských území. Přesto je možné, že palestinská otázka bude novými vládami sousedních zemí odsunuta na druhou kolej, až za obnovu a stabilizaci vlastních území. Situace se tak může stále vracet do stejného bodu, v němž se region nacházel před více než rok trvajícími masakry.
V neposlední řadě budí obavy i způsob rekonstrukce ekonomik, který levantské země zvolí. Velmi pravděpodobně se bude jednat o cestu deregulací a následování příkladu zemí Perského zálivu, které jsou mimo jiné slepé vůči klimatickému rozvratu.
