Článek
Prohlášení Emmanuela Macrona o poskytnutí bezpečnostních záruk Moskvě v rámci budoucího mírového uspořádání na Ukrajině je tak nebezpečné a zásadní, že celou věc raději vezměme z gruntu. Francouzská zahraniční politika má nejpozději od Napoleonových dob tendenci podnikat megalomanské, pro okolní svět někdy dost nepochopitelné kroky. S cílem odvést pozornost od svých vlastních problémů a zaručit si postavení velmoci.
Jeden příklad za všechny: Vystoupení z vojenských struktur aliance NATO za Charlese de Gaulla otřáslo jednotou západního světa zrovna v době, kdy Američané dostávali na frak ve Vietnamu a všude se rodila mírová hnutí ideálně se hodící do krámu tehdejší sovětské propagandě. De Gaulle chtěl zastínit neúspěchy své země. Francie utrpěla porážku v Alžírsku, neslavně se stáhla i z Indočíny. Rovněž potupně dopadlo angažmá za Suezské krize.
Macron, dalo by se říct, je na tom podobně. Jím usilovně prosazovaná záchrana jaderné dohody s Íránem spadla pod stůl. Austrálie se rozhodla zrušit kontrakt na nákup francouzských ponorek. Snad největší políček dostal, když musel letos v únoru nařídit evakuaci francouzských vojsk z Mali. A navíc mu teď Berlín nechce povolit, aby hrál první housle v energetických plánech EU – i proto bylo v říjnu opět odročeno jinak velmi tradiční a v obou zemích zákonně povinné každoroční společné jednání francouzské a německé vlády.
Běží mu přitom druhý, poslední mandát. Moc by to chtělo nějaký výraznější zářez, jinak se mu rýsuje, že nevejde do dějin zrovna grandiózním způsobem.
Vhodný okamžik se dostavil nyní. Válka na Ukrajině se momentálně vede v zákopech, jen mrtvých přibývá. A tak Macron pár dní po svém opulentním uvítaní v Bílém domě u Joea Bidena a zhruba týden před mezinárodní dárcovskou konferencí v Paříží zaměřenou na Ukrajinu – ta se bude konat 13. prosince – prohlásil toto: „Jedním ze základních bodů, kterými se musíme zabývat, je – jak Putin vždy říkal – strach, že NATO přijde přímo k jeho dveřím, a také rozmístění raket, které by mohly ohrozit Rusko. To bude jedním z témat při jednání o míru, takže se musíme připravit na to, co jsme ochotni udělat, jak ochráníme naše spojence a členské státy, a jak poskytneme Rusku záruky, až se vrátí k jednacímu stolu.“
Přečtěte si analýzu Lukáše Marka:
Svět zalapal po dechu. Vladimir Putin si přece způsobuje sám, že NATO přichází k jeho dveřím. Kdyby se choval jinak, Finsko a Švédsko by nepřekročily práh své neutrality a nezažádaly o vstup. A Ukrajina by patrně navždy zůstala trčet na půli cesty ke členství. Zejména by ale neobdržela v takových kvantech dodávky západních zbraní.
A pokud jde o záruky, ruský prezident ve svém známém prohlášení z prosince loňského roku jasně definoval, jaké požaduje. Žádné další rozšiřování aliance, žádné instalace raket u ruských hranic a žádné rozmístění vojsk NATO v zemích, které do aliance vstoupily po roce 1997. Dodejme, že poslední bod je pro Česko zvlášť zajímavý. Znamená, že naše země by se fakticky stala součástí nějakého málo vyzbrojeného územního pásma, nabízejícího se tím pádem jako příležitost pro nějakou další invazi po vzoru roku 1968. Evropská unie, aliance NATO, USA, prostě všichni včetně Francie loni Putinovy požadavky jasně odmítly.
Málokdo si proto dokázal nová Macronova slova vysvětlit. Copak nevidí, že Moskva není v pozici a ani nemá nárok na to, aby si cokoliv diktovala? Netuší, že jí svými výroky šel ostudně na ruku? Navíc musí dobře vidět, že se Putin a celá současná generace vrcholných ruských politiků stále nepoučila a nadále žije v paranoidní představě o celosvětovém protiruském spiknutí. A že Ukrajinci, jejichž „hřích“ spočívá v tom, že se chtějí stát součástí západního světa a žít ve svobodě a blahobytu, pořád nejsou pro Putinovo Rusko nic než havětí, kterou je nutné rozdrtit třeba i genocidou.
V kontextu se samozřejmě dala vytušit argumentační karta, že Rusko je jadernou velmocí. A že je nutné s ním zacházet jinak než s Hitlerovým Německem nebo Miloševičovým Srbskem. Za dřívějších okolností by tomu tak určitě bylo. Jenže po devíti měsících nového kola bojů to už je také poněkud sporné tvrzení. V Kremlu vojensky sotva popadají dech a západní svět dává najevo, že by jaderné útoky vedly k podobné odvetě. Putin sice často straší jaderými hrozbami, ale atomová, tedy možná až sebevražedná eskalace asi úplně není v jeho zájmu.
Emmanuel Macron se zkrátka vydal na tenký led, podobně jako Édouard Daladier a Neville Chamberlain v Mnichově v roce 1938. Podlehl pokušení neotřele, hlavně ale pyšně otočit kormidlem dějin – a to i za cenu rizika zotročení části svobodného světa. Postavil se zády k jedinému správnému postoji: Záruky musí být pouze z Putinovy strany. Rusko se musí stáhnout za hranice s Ukrajinou z roku 1991 a už nenarušovat mírové uspořádání v Evropě po roce 1945. Musí se přestat považovat za imperiální mocnost a už provždy dát pokoj.
Macronovu myšlenku odmítla Ukrajina a další země, mimochodem i vláda v Berlíně, takže vidina nápravy vztahů a společného jednání kabinetů je ještě vzdálenější. Ale francouzský prezident jakoby stále jen zaslepeně stál před sochou generála de Gaulla. Pýcha v kombinaci s časovou tísní danou posledním volebním mandátem, zdá se, začala Macronovi zatemňovat rozum.
