Komentář: Putinova válka začala. Dějiny ožily a jsou na naší straně

Rusko v noci na čtvrtek 24. února 2022 přepadlo Ukrajinu. Putinovo Rusko. Je to skutečná válka, kde teče krev, ne „jen“ hybridní válka. I když útoku skutečnou municí předcházel ve středu kybernetický útok na ukrajinské instituce.

Slovo „válka“ je potřeba vzít vážně a promyslet jeho význam. Že v Evropě 32 let po pádu železné opony – pod kaskádou lží a falešných záminek – zaútočí jeden stát na druhý, je děsivé zjištění. Ukrajina má 44 milionů obyvatel a hraničí s NATO. Kdybychom ještě byli Československem, tak i s námi. Rusko má jaderné zbraně.

Válka je barbarství. Válka je zabíjení. Válka je úzkost. Válka, to jsou běsi, démoni a utrpení civilního obyvatelstva. Zodpovědnost nese Vladimir Putin. Rusku, zemi bez politických svobod, za dobu své moci nenabídl perspektivu skutečné prosperity a rozvoje, jen náhražku: imperiální ideologii sycenou odkazy na minulost sovětské éry. Napadení Ukrajiny je zatím vrcholem této etapy.

Ruský mocenský klan o Ukrajině hovoří jazykem temné minulosti. V důsledku toho Putin situaci nabušil analogiemi s roky 1938 a 1968 natolik, že by se to dalo používat jako školní pomůcka při doučování zanedbaných soudobých dějin. Tedy minimálně u nás.

Ohlášená „denacifikace Ukrajiny“ jako jeden z důvodů ruské invaze je typickým příkladem takové – teď už vidíme, že smrtelně nebezpečné – verbální akrobacie. Invaze armád Varšavské smlouvy v roce 1968 měla pro změnu zničit údajnou československou „kontrarevoluci“. Slova mohou zabíjet a Putin je toho důkazem.

Klíčovou ideologickou figurou je příběh Ruska jako „oběti“. Nevinné, neposkvrněné oběti Západu, jeho „agrese“, zahrnující v širším smyslu i „úpadkovou“ morálku a hodnoty. Putin staví Rusko do role oběti, která se jen brání, protože musí. Je to postavené na hlavu. Bránit? Čemu? Proč? Co hrozí, od koho, komu, a jak to u všech všudy ospravedlňuje napadení cizího suverénního státu?! Ruská propaganda dlouhá léta maluje obraz nepřítele barvami tak křiklavými, až z toho oči přecházejí. A bohužel je v tom dost dobrá.

S českou a československou historickou zkušeností není těžké ruskou invazi a její okolnosti prokouknout. Naopak. Máme příležitost vidět věci nezkresleně, tak jak jsou. Svou minulost známe, k jejímu opakování odsouzení nejsme. Dějiny ožily. Nešťastným a krutým způsobem, ale i jako silný pramen poučení. Naše malé domácí nesmysly jako „most mezi Východem a Západem“ a eufemismy typu „politika všech azimutů“ snad budou nadobro opuštěny.