Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Po úspěšných ukrajinských vojenských krocích v posledních týdnech měl Vladimir Putin dvě možnosti. Zaprvé: Stáhne svoje demoralizované, špatně zásobované a mnohdy bídně vycvičené vojáky na menší území. To by mu umožnilo lépe odolávat ofenzivám, zároveň by ale musel rezignovat na megalomanské dobyvačné plány s cílem rozšířit svou říši o celou Ukrajinu. Skončil by sice trochu jako spráskaný pes, ale něco z toho, co obsadil na jaře, by uhájil.
Anebo, což je druhá možnost, u svého původního imperiálního plánu zůstane. Kvůli dalším porážkám a potupám bude sice balancovat na hraně smrti, mocenské, a tím možná i osobní, leč své naděje upne i k nadcházející zimě a vidině možných rozkolů v Evropě. Tedy k tomu, že promrzlí lidé začnou více remcat a vydatněji se bouřit v ulicích. Pojede dál, bude nelidský a uvidí, jestli mu štěstěna přece jen nebude přát víc než dosud.
Vtip je v tom, že včerejšek a dnešek na tom nic nezměnily, byť připomněly, jak moc kremelský vládce chce, abychom se ho báli. Ale Putin nesáhl po žádné pomyslné třetí variantě.
Barbarský a ve svém jádru ryze zbabělý raketový útok na civilisty přesně podle scénáře ze syrské války sice načas vrátil situaci tam, kde byla v únoru, tedy zpočátku konfliktu. Kyjevští obyvatelé poschovávaní v metru, rakety dopadající na města na západě země, tedy daleko od frontových linií, děti utíkající ze školních tříd do krytů. Obraz války, která se náhle vrátila do krajů už pomalu přivyklých na normální život. Obraz, na jehož odvrácené straně se dá spatřit například čečenského krutovládce a Putinova přítele Ramzana Kadyrova, jak na sociální síti spokojeně pomlaskává, že „teď se mu speciální vojenská operace už líbí víc“.
Jenže Rusko podobnými salvami Ukrajince na lopatky nepoloží. Kdyby to bylo tak jednoduché, už dávno by to byl Putin udělal. Raketovým arzenálem proto šetřil. Nechával si jej pro případ nouze, a ten tedy teď nastal. Nikoli proto, že byl zasažen Kerčský most a že by snad byl tím atakem osobně dotčen do té míry, aby v něm vzplály emoce. Na to je Putin příliš kágébácky chladnokrevný, jakkoliv byl ten most i symbolem jeho nenasytnosti.
Nouze nastala, protože se v posledních týdnech začala v Rusku už i veřejně projevovat nespokojenost některých „siloviků“, tedy jestřábů prosazujících co nejbrutálnější postup.
Vše vyvrcholilo minulý čtvrtek prohlášením Kyrilla Stremousova, dosazeného správce okupované Chersonské oblasti, že za vojenské porážky z posledních týdnů nesou vinu nekompetentní velitelé a že by se měl ruský ministr obrany Sergej Šojgu zastřelit. Přisadil si i zmíněný Kadyrov, jenž se obul do jednoho z polních velitelů generálplukovníka Alexandra Lapina se slovy, že by měl být degradován a poslán s puškou v rukou na frontovou linii.
Kdo zná Rusko byť jen trochu, ví, že jsou takové projevy nesouhlasu u lidí, kteří k režimu patří, věcí naprosto nevídanou. To tu ještě za celou éru současného kremelského vládce nebylo. Nespokojenost začala šplouchat přes kremelské zdi. Utišit Stremousova a spol. ránou do týla jako za stalinských časů už ale taky dost dobře nešlo, doba se posunula jinam.
Putin musel zkrátka něco udělat, aby se uklidnili. Tak to udělal. Jeho propagandistická mašinérie zároveň začala světu vysílat vzkaz ve smyslu „to je teprve začátek, ještě uvidíte“.
Jenže jen těžko si představit, co by to „ještě něco“ mohlo být, tedy s výjimkou jaderného úderu. Masové hroby, znásilňování, mučírny, genocidní postup, spálená města, to všechno po těch osmi měsících už známe. A navíc, nic naplat, raketovou sprchou a siláckými řečmi neposunul frontové linie ani o píď – aby tedy skutečně obsadil všechna území, která formálně anektoval. Naopak ve světě uvedl do chodu ještě silnější volání po další pomoci Kyjevu.
Vězněný ruský opozičník Alexej Navalnyj zveřejnil počátkem října v listu The Washington Post článek, v němž popisuje, jak se „závist vůči Ukrajině a jejímu možnému úspěchu“ při integraci do evropských struktur stala něčím na způsob „vyznání víry“ nejen pro Putina, ale pro celou generaci politiků, která za jeho vlády vyrostla. Obsesi, že Rusko se pouze s pokořenou Ukrajinou po svém boku může zase stát velmocí, však sdílí podle Navalného nejen ti ve vyšších patrech moci, nýbrž i mnozí běžní lidé, opojení imperiální představou. Podle opozičního lídra by tak svět měl Ukrajinu podporovat dál i s důležitým vedlejším cílem: tu obsesi jednou provždy z ruské politické kultury vykořenit. Prostě aby se z Ruska, jak Navalnyj píše, konečně stala „parlamentní republika, která už nebude nikoho ohrožovat“.
Přesně tak. Pomalu, ale jistě si Putin kope hrob, protože se fatálně v Ukrajincích zmýlil a teď se musí rozhodnout mezi dvěma špatnými variantami. Spolu s ním musí skončit všichni ostatní, o které se při své destruktivní rozpínavosti opírá, respektive které včera a dnes – dost možná jen načas – usmířil pomocí raketového útoku na Ukrajinu.
