Článek
Spojené státy se zrodily z boje proti tyranii jako demokratický projekt a brzy se staly nadějí pro generace lidí z celého světa. Po druhé světové válce Washington postavil hráz ruské rozpínavosti a vzal na sebe úlohu obránce západních hodnot, k nimž patřily svobodné volby, úcta k zákonům, lidská práva a respekt k soukromému majetku. Od roku 1949 Američané garantovali bezpečnost členů NATO, udržovali plamínek naděje ve východní Evropě a bojovali s hladomory a epidemiemi v rozvojových zemích.
Nebyl v tom jen čirý idealismus. Americký Kongres ctil zásadu, kterou přijal už Vídeňský kongres (1814–1815), tedy že v globálním světě jsou stabilita, legitimnost a rovnováha moci předpokladem prosperity a bezpečnosti pro všechny.
Amerika měla své kritiky. Zejména od pádu ruského komunistického režimu v roce 1991 až po kriminálně hloupou invazi do Iráku v roce 2003 si mnozí oprávněně stěžovali, že Washington se choval diktátorsky. Přesto nikdo – s výjimkou agentů Moskvy a komunistů – nezpochybňoval význam Severoatlantické aliance.
A pak na scénu jako zářící meteor přiletěl Donald Trump. Urazil všechny politické ikony – ženy, padlé vojáky, válečné zajatce a invalidy; prohlásil, že věří víc Vladimiru Putinovi než americkým zpravodajským službám; byl soudem uznán vinným ze sexuálního násilí ve všech 34 bodech obžaloby; svou třetí manželku podváděl s pornografickými herečkami; tvrdí o sobě, že je miliardářem, má toalety ze zlata – a přitom neplatí daně. Tomu všemu navzdory ho už podruhé voliči poslali do Bílého domu.
Jak toho dosáhl? Trump přesvědčil těsnou většinu amerických voličů, že jim domácí elity lžou a vychytralí cizinci je vysávají. Doma prý z jejich peněz stát platí ženám potraty, homosexuálům jejich průvody a vědcům financuje studium transsexuálních myší. Teroristům v Gaze údajně dodává kondomy, Afričanům posílá léky, které scházejí doma, a levičákům v Evropě platí konference. Není to pravda, ale lidé tomu věří.
Spojené státy jako zneužívaná oběť je téma, s nímž Trump vstoupil do veřejného života už v roce 1987. Tehdy si koupil prostor pro inzerát v The New York Times, který tvrdil, že Japonsko Ameriku hospodářsky vykořisťuje a ta mu za to na oplátku zajišťuje národní bezpečnost. Téma závisti, naštvanosti a vzteku na úspěšnější sousedy a okolní svět, který bere Spojené státy na hůl, už tehdy přitáhlo pozornost, a proto u něj Trump zůstal.
Jeho první volební triumf v roce 2016 překvapil nejen svět, ale i samotného Trumpa. Na vládnutí tehdy nebyl připravený, nekontroloval Republikánskou stranu, Kongres ani soudy. Dnes je tak mocný, že republikáni a miliardáři spolu soutěží o privilegium poklonit se mu. Proto už pět dní před vstupem do Bílého domu zavolal dánské premiérce a oznámil jí, že má v úmyslu od ní koupit Grónsko. Protože mu ne dost rychle vyjádřila vděčnost, Trump jí pohrozil, že na dánské zboží nasadí takové daně, že prý ekonomiku její země zničí.
Podobné signály vyslal Panamě. Falešně tvrdí, že kanál kontroluje Čína a on musí bránit americké zájmy. Informovaní lidé ale vědí, že Panama je pračkou špinavých peněz. A právě tam Trump v roce 2011 postavil hotel, kterému se neformálně říká Narco-a-Lago, a byty tam vlastní ruští oligarchové.
Trump též mimochodem zahájil obchodní válku mezi USA (HDP 29,14 bilionu dolarů), Kanadou (HDP 2,21 bilionu dolarů) a Mexikem (HDP 1,84 bilionu dolarů). Ta je nejen absurdní, ale také nelegální, protože porušuje dohodu mezi USA, Mexikem a Kanadou z roku 2020, kterou vyjednal sám Trump. Hrozba vojenské okupace Kanady nebo uvalení daní na dovoz zboží z Číny a Evropské unie v téhle kakofonii téměř zanikla.
Jako by toho nebylo málo, Trump během prvních šesti týdnů v úřadu rozbil transatlantické spojenectví, na němž 80 let stála bezpečnostní architektura světa. Hrubě urazil Kanadu, Francii, Británii, ale obejmul fašisty z německé AfD, strany, která tradičně podporuje Rusko. AfD jeho sympatie opětuje. Po posledních volbách, kde skončila druhá, se její příznivci utěšovali, že jejich nadějí je Trump. Jeho poradci, jako například Elon Musk, žádají odchod Spojených států z NATO.
Šok způsobila Trumpova lež, že za ruskou agresi je vinna její oběť, Ukrajina, nebo že Zelenskyj je diktátorem, kterého respektují jen čtyři procenta voličů.
Válečného zločince Putina naopak Trump chválí a lituje. Prý si oni dva museli projít peklem během vyšetřování ruských vlivových operací za Trumpova prvního období. Ještě před setkáním s Lavrovem, z něhož vyloučil Ukrajince, Trump Moskvu ujistil, že si může nechat Krym a Donbas a Ukrajina se nikdy nestane členem NATO. Protizákonně (viz Impoundment Control Act, 1974) zastavil Kongresem už schválenou pomoc a zakázal zpravodajským službám sdílet s ukrajinskou armádou informace o pohybu okupačních vojsk, byť je nyní zase uvolnil.
Co z toho plyne? Je americký prezident ruským agentem? Už jen to, že si takovou otázku musíme klást, je výrazem krize dnešní doby. Bývalý ředitel amerických zpravodajských služeb, generál James Clapper, řekl v mé přítomnosti, že se Trump chová jako ruský agent. Zprostředkovaně vím, že podle jeho nástupce mají na dnešního prezidenta v Moskvě kompromitující materiál. Možná mají, ale agenta je třeba úkolovat a Trump je neřiditelný. Jak prokázaly předchozí sexuální aféry, nezná stud, a proto ho nelze vydírat.
Occamova břitva nás učí, že Trumpovo chování z různých možností nejlépe vysvětlí to nejjednodušší. Ke svému chaotickému rozhodování a rozbíjení západní aliance nemusí dostávat od Rusů rozkazy. Touží se stát autokratem, a tak se přirozeně cítí blíž k Putinovi než k demokratům. Nenávidí Ukrajinu a Zelenského od telefonátu v roce 2019, kdy mu odmítl dodat informace proti Bidenovi, a teď se mu jednoduše mstí; možná mu i závidí, že v úřadu vyrostl do churchillovských výšek.
Skutečná otázka by měla znít: Co by Trump dělal jinak, kdyby Putin byl jeho nadřízeným?
