Článek
Lodě i letadla v pohybu, vlaky plné vojenské techniky, ruské jednotky na cestě k hranici s Ukrajinou. Média denně přinášejí nové obrazy budoucí, tentokrát ohlášené války. A ptají se: Opravdu Rusko napadne Ukrajinu? Kdy? Kam až zajde? Obsadí Kyjev?
V hlasité debatě o osudu Ukrajiny trochu zanikl jiný kremelský požadavek, který se bytostně týká Česka i dalších postkomunistických zemí. Rusko chce od Západu slib, že Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO, to víme. Jenže Moskva ve stejném balíku ultimát také požaduje, aby původní státy aliance nesměly rozmísťovat vojáky na území těch spojenců v NATO, kteří byli do organizace přizváni po roce 1997. Lidštěji řečeno: Američané nebo třeba Britové by podle kremelského přání napříště nesměli vysílat jednotky do suverénních členských států NATO, které měly tu historickou smůlu, že dočasně patřily do sovětské – rozuměj ruské – sféry vlivu.
Nebo ještě jinak: Rusko chce rozhodovat o tom, koho si na vlastní území, k sobě domů, smějí pozvat vlády Pobaltí, Polska, Slovenska nebo Česka. Netřeba dodávat, že západní souhlas s kremelským požadavkem by v důsledku znamenal rozdělení členů NATO do dvou kategorií a postkomunistické země by fakticky připravil o alianční ochranu.
Jsme svědky ruské diplomatické neomalenosti? Arogance? Plánu na obnovu Sovětského svazu? Vysvětlení je prosté: Vladimir Putin právě svolává nový „koncert velmocí“. Tak se označoval systém geopolitické rovnováhy mezi koncem napoleonských válek a začátkem první světové války. Na putinovském koncertě by opět měly právo preludovat jen silné země, mezi které se Rusko navzdory své ekonomické slabosti a technologické zaostalosti stále počítá. Ostatní státy mají jediné právo, totiž podřídit se aranžmá určenému velmocemi.
V tomto kremelském pojetí neexistuje žádná neutralita. Státy v něm mají hodnotu danou výhradně tím, do jaké míry je Moskva ovládá. Zda zcela, částečně, anebo vůbec. Plně si Kreml nárokuje Ukrajinu, Bělorusko a postsovětský svět. Žádný vliv naopak nemá na Západ, a proto jej tak špatně snáší. Zbylé země se musejí vzdát části suverenity v ruský prospěch, aby s Moskvou žily alespoň v relativním klidu. Finové mohou vyprávět o tom, jak (málo) neutrální byla ve skutečnosti jejich země za studené války. A to dopadli ještě dobře.
Dnes je už zcela zřejmé, že ten, kdo volá po české neutralitě, a tedy i po odchodu z NATO, vědomě usiluje o omezení české suverenity ve prospěch Moskvy. Nebo dokonce o návrat do sovětských časů. Důvody pro spolupráci s Kremlem mají čeští apologeti ruského vidění světa všelijaké. Jurodiví propagátoři slovanské vzájemnosti s Moskvou sdílejí komplex z neúspěchů a strach z překotně se měnícího světa. Komerční fašisté z Parlamentu i mimo něj očekávají odměnu vyjádřenou číslicí na účtu. Zestárlí političtí matadoři se marnivě sluní v přízni, kterou je Moskva zištně zahrnuje. A všichni společně tvoří pátou kolonu, kterou teď Rusko aktivovalo. Stačí jen poslouchat. Nebo spíš stačí nezacpávat si uši.
Problém je, že Vladimir Putin zašel nyní opravdu daleko. I když Ukrajinu nakonec nenapadne, dal jasně najevo, kde stojí a kam míří. Jeho Rusko považuje Západ za morálně pokřiveného nepřítele, kterému nelze věřit. Ruští diplomaté pohrdají svobodou a suverenitou jiných zemí. Západ už s Putinem sotva kdy bude jednat jinak než jako s nebezpečným vládcem autokratické, vymírající říše, která opěvuje svou válečnou minulost, protože nemá mírovou budoucnost.
Přesně proto teď ruský prezident potřebuje úspěch. Mezinárodní respekt. Musí navíc jednat rychle, neboť, jak říká starý bonmot – s bodáky lze dělat leccos, ale nelze na nich sedět. V takové situaci je těžké si představit, že své jednotky stáhne bez boje, nebo alespoň bez symbolického diplomatického vítězství…
Nakonec dvě zprávy pro české demokraty. Ta špatná je, že Rusko se definitivně proměnilo v agresivní, revizionistickou imperiální mocnost, která chce vidět Česko jako vazalský stát. Ta dobrá zní: NATO nás (alespoň zatím) nehodilo přes palubu.
