Článek
Vladimir Putin si jistě uvědomuje, že se mu kdekdo snaží v těchto dnech nakouknout do hlavy a odhadnout jeho příští kroky. Zvlášť poté, co znenadání začal vysílat méně bojovné signály. Má to být jen kouřová clona, aby nás všechny zmátl? Nebo znamení opravdového ústupu? Otázky, kolem nichž se teď vše točí.
Až tento pátek odstartuje mnichovská bezpečnostní konference, což je každoroční těžkotonážní mezinárodní sešlost, budou se patrně dost připomínat okřídlená slova, která před lety právě na této akci z jeho úst zazněla. Že rozpad SSSR byl pohromou 20. století.
Ukrajina, jak víme, patřila k Sovětskému svazu. A poválečné evropské uspořádání, které se zakládá na myšlence, že hranice nelze překreslovat násilně, Putin nectí, přestože se Moskva zavázala v roce 1994 budapešťským memorandem respektovat ukrajinskou celistvost. To víme také.
Potud je linie jasná. Pozemní ruská invaze, ať už velkoplošná směrem na Kyjev, nebo malometrážní například k Mariupolu s cílem propojit Krym po souši s kraji pod kontrolou Moskvy, by uvedla do chodu západní odezvu v podobě sankcí vůči Moskvě a zvýšených zbrojních dodávek Kyjevu. Kam by to vedlo? Možná i k tomu, že by se obrazně řečeno z Ukrajiny pro Rusy stalo Finsko z konce roku 1939, kde si Rudá armáda vylámala zuby, či – přeneseno do letních podmínek – Afghánistán osmdesátých let, kde sovětské tažení dopadlo podobně.
Ovšem Putin, jakkoliv je nepochybně umanutě přesvědčen o nutnosti napravit historické křivdy, které Rusko údajně utrpělo za posledních třicet let, dokáže být dost učenlivý.
Asi by mu nebylo proti mysli to, co v těchto dnech napsal do listu The National Interest Nikolas K. Gvosdev. Text hovoří o plánu na syrský způsob. Tam Rusko zasáhlo v roce 2015. Místo ale aby se snažilo o územní zisky, jen leteckými nálety – bez ohledu na civilní oběti – likvidovalo všechno, oč se mocensky a vojensky opíraly protiasadovské síly. Podobně, údery ze vzduchu, by se dalo podle této úvahy srazit morálku ukrajinské armády a vytvořit podmínky pro politické povstání podle kremelského gusta. A povolat třeba Viktora Janukovyče, jenž od dob, kdy jej majdanští demonstranti v roce 2014 vyhnali z prezidentského úřadu, žije v Moskvě. Navíc pokud by stejně bylo nutné zasáhnout i pozemně, mohou tu práci odvést žoldnéři typu Vágnerovců – brutalitou proslulých milic, které ale oficiálně nejsou součástí ruských ozbrojených sil. V Kremlu by mohli bez okolků tvrdit, že s nimi nemají nic společného.
Anebo ani to ne? Ruský parlament v úterý vyzval vládu, aby uznala obě separatistické republiky na východě Ukrajiny. Lze snadno dohlédnout, co by následovalo. Obě by po svém uznání zažádaly o bratrskou vojenskou pomoc, k níž by se Kreml postavil vstřícně. Což právě třeba nabízí elegantní cestu, jak na Ukrajinu přece jen pozemně vstoupit se vší parádou, přitom ale nevypálit jediný náboj a nevyvolat třetí světovou válku. Okupovaný Donbas je už nyní přece považován za „jeho“.
Leitmotivem Putinových myšlenkových pochodů je snaha o udržení moci až do smrti. Chce odvádět pozornost od bídy, s níž se musejí lidé v Rusku prát, či od toho, jakou fraškou jsou volby, jak zkorumpované je soudnictví, jak neúprosně tragická je demografická křivka, jak strašlivé poměry vládnou ve vězeňství, jak Číňané plundrují sibiřské lesy. Rusům umí dávat jen pocit primitivní hrdosti, že něco významného znamenají, když se jich svět bojí. Omezený scénář v podobě vstupu na Donbas by pro tento účel na chvíli jistě stačil.
Na mnichovskou konferenci, kam zavítá i například americká viceprezidentka, nedorazí z Kremlu letos nikdo. Další důkaz, že dialog skončil, pokud tedy někdo žil v představě, že s Vladimirem Putinem lze smysluplně komunikovat.
