Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Před 50 lety, 9. srpna 1974, odstoupil po více než dvou letech od pokusu nainstalovat odposlouchávací zařízení do sídla Demokratického národního výboru prezident Spojených států Richard Nixon.
Musel. Série událostí, včetně rezignace jeho vlastního ministra spravedlnosti (či chcete-li, generálního prokurátora) a jeho zástupce, denně všemi velkými televizemi vysílaný výslech jeho spolupracovníků, historická prohra u Nejvyššího soudu a zveřejnění nahrávek usvědčující Nixona, že o aktu politické špionáže věděl, mu nenechala moc prostoru.
Nixon měl na vybranou: buď rezignuje sám, nebo bude první americkou hlavou státu v historii, která bude zbavena prezidentství pomocí institutu tzv. impeachmentu, tedy nuceného odvolání Kongresem.
Příběh aféry Watergate
Červen 1972
Skupina pěti mužů proniká do sídla Demokratického národního výboru (Democratic National Commitee) v komplexu Watergate s cílem nainstalovat odposlechy na telefony činitelů demokratů. Muži, v tu dobu považováni za obyčejné lupiče, jsou zatčeni.
Reportér deníku Washington Post Bob Woodward se poprvé schází s tajným zdrojem přezdívaným Hluboké hrdlo (Deepthroat, v roce 2005 odhalen jako tehdejší zástupce ředitele FBI Mark Felt), od kterého získává tip, že jsou lupiči propojeni s Výborem pro znovuzvolení prezidenta, skupinou usilující o znovuzvolení Nixona v roce 1972. Woodward s kolegou Carlem Bernsteinem pokračuje i díky dalším informacím od Felta ve zkoumání a popisování kauzy.
Efekt, jaký má na dnešní svět 50 let stará kauza, se dá jen málo popsat v rámci jedné krátké glosy: od výjimečného právního precedentu přes všechny pozdější politické konotace (připomeňme absolutní dominanci republikánů ve volbách 1972, kdy Nixon vyhrál ve 49 státech) až po stále živý odkaz aféry Watergate v novinářské branži.
Ne náhodou je práce pozdějších nositelů Pulitzerovy ceny Woodwarda a Bernsteina stále často viděna jako nejvýznamnější investigativní mediální operace všech dob a k oběma těmto osobnostem se stále odkazuje jako k etalonům skvělé novinářské práce. Nebylo by ani příliš přehnaným výrokem, že dohnání Nixona k zodpovědnosti rámovalo zlatý věk vlivu amerických médií. (A bohužel spíše jeho konec.)
Ano, to bylo před padesáti lety. Dnes by se dost možná další Watergate vůbec neodehrála. Nebo by přinejmenším nevedla k pádu prezidenta.
Není to jen slabší pozicí médií, i když přiznejme, že ta zažila za posledních pár dekád notnou řadu problémů. Třeba v roce 1990 ještě v amerických médiích pracovalo podle odhadů nad 450 000 lidí. V roce 2017 už to je méně než 175 000. A ani silné deníky už nemají ono výsadní postavení „gatekeepera“ jako dřív.
Nejpozději s nástupem Donalda Trumpa, reálně ale ještě dřív, se ovšem začal projevovat ještě jiný fenomén, tzv. hyperpartisanship, což můžeme popsat jako absolutní oddanost své straně bez ohledu na cokoliv jiného – třeba na pravdu a realitu.
Jinými slovy, tam, kde ještě musel Nixon složitě kličkovat ve vysvětlování nuancí své kauzy, tam stačilo Trumpovi ve všech jeho aférách pouze říct, že jde o koordinovaný útok „druhé strany“. Smutné je, že podle průzkumů mu to stále vychází.
Co je ovšem také třeba připomenout, je odvaha tehdejšího ministra spravedlnosti Elliota Richardsona a jeho zástupce Williama Ruckelshause, kteří odmítli uposlechnout Nixonův příkaz odvolat zvláštního vyšetřovatele aféry Watergate Archibalda Coxe a na protest rezignovali, čímž postupně zvrátili veřejné mínění v Nixonův neprospěch.
Možná se vám spojuje jistá paralela s Trumpovým viceprezidentem Mikem Pencem, kterému tehdejší prezident přikázal, aby Pence ze své pozice zvrátil výsledek voleb v roce 2020. Viceprezident velkému tlaku odolal a odmítl. Výsledek tohoto kroku, který by hraničil s pučem? Republikáni Pencovi jeho neloajalitu spočítali a když kandidoval v primárkách před letošními volbami, získal průměrnou podporu ve své straně jen asi kolem čtyř procent.
Naproti tomu současný viceprezidentský kandidát J. D. Vance se spolu s mnohými dalšími prominentními republikány předhání v prohlášeních, jak by prohru Trumpa v Pensylvánii, Georgii a dalších státech v roce 2020 býval anuloval.
A nakonec je třeba zvážit ještě jednoho aktéra tehdejších událostí: americký Nejvyšší soud, který rozhodoval ve věci vydání nahrávek, které prezidenta Nixona nakonec usvědčily a přiměly k rezignaci. Rozhodnutí padlo v poměru hlasů 8:0 (jeden soudce se pro blízké vztahy s administrativou sám z případu stáhl), tedy jednomyslně, což, vzhledem k závažnosti rozhodnutí, byl jediný výsledek, který nepřipouštěl žádné právní ani politické pochybnosti.
I s ohledem na nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci prezidentské imunity (ostatně konzervativní soudci mají dnes většinu 6:3) a kvůli tomu, že je podle dat současný soud nejvíc polarizovaný za poslední desítky let, by byla jednota soudu – ať už by šlo o prezidenta z jakékoliv strany – velmi překvapivá.
Nejen kvůli těmto paralelám je dobré si odkaz kauzy Watergate alespoň občas připomenout i v Česku, kde se koneckonců pomalu dostáváme do podobné politické situace. Udělat to můžeme pokaždé, když se nám „ta zlá média“ budou „snažit pošpinit“ našeho oblíbeného politika, ať už to je kdokoliv.
Anebo si na příběh Watergate vzpomeňme aspoň tehdy, když uvidíme onu zprofanovanou příponu -gate označující cokoliv, co aspoň zavání aférou.
