Komentář: Půjdeme vojensky na pomoc Ukrajině?

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Množí se zmínky o vyslání vojáků některých zemí NATO na Ukrajinu. Zatím nejblíže se dostal francouzský prezident Macron, tento vzkaz Rusku dal jako první. Záměrem je poslat instruktory, kteří by cvičili ukrajinské vojáky, nikoli bojovali. Věc se zbrzdila, protože je smluvně a právně náročná.

Ozývají se však další členské státy NATO, které artikulují i možnost vyslání bojových sil. Nejsilněji cítí potřebu přímo se zapojit do obrany baltské země. Jsou nejvíce ohrožené případným průlomem ruské ofenzivy.

U nás dosud padly spíše roztrpčené občanské návrhy, abychom Ukrajině poskytli leteckou ochranu. Fakticky jsme posílali těžké zbraně a munici jako první. A nejen z našich zásob. Diplomaticky Ukrajinu ofenzivně bráníme od počátku a všemi prostředky.

Ruská ofenziva možná vázne na dokončení čistek ve velení armády a ministerstvu obrany. Pod záminkou boje s endemickou korupcí. Což není vtip. Korupce opravdu vysává a oslabuje ruské válečné úsilí, ale ve prospěch privilegované vládnoucí věrchušky. To ovšem je v Rusku hlavní smysl vládnutí. Lhostejno zda carského, bolševického nebo putinovského. Proto se periodicky objevují vážné pokusy o palácové převraty. Připomeňme si nedávno Prigožina. A je otázka, zda kvůli tomu celou válku Kreml nerozpoutal. A zda se nyní jen nesnaží nová parta dostat k tučným bakšišům.

Obyčejní Rusové do konfliktu mohou investovat nejvýše svůj život, případně získat drobný majetkový prospěch nebo pračku jako válečnou kořist. Vládnoucí vrstva si masivně přerozděluje výnosy z válečné ekonomiky, jejích ztrát, výdajů a zisků. Nomenklatuře privilegovaných rodin a klanů odeslání na frontu nehrozí. O životy běžných Rusů nebo bezpečnost Ruska v politice Kremlu zjevně nejde.

A mimochodem z uvedeného plyne, že válka se nevede jen na východní Ukrajině, ale i na kontech a v majetcích ruské věrchušky. I to jsme podcenili, protože jakmile by začali opravdu vážně přicházet o své majetky, komfort a bezpečí pro rodiny a válka je ničila v jejich privilegiích, zastavili by ji. To, že pokračuje, znamená, že jim se nadále vyplácí.

Evropa hledá cestu k vyšší výkonnosti svého vojenského průmyslu i synergii v poskytování munice a zbraní, které by Ukrajině daly více prostoru bránit se pozemní i vzdušné převaze Ruska. Členské země NATO konečně dospívají k souhlasu s útoky Ukrajinců do samotného Ruska. Způsobovat škody na území Ruska se jeví jako účinná obrana a přestává být po skoro třiceti měsících vnímáno jako eskalace. Blížíme se tím i k hlubší debatě o intenzivnější spolupráci na východním křídle NATO k posílení ukrajinské obrany?

Neměli bychom být nepřipraveni. Potřebujeme propracovat více možností působení armád aliančních členských států v ukrajinském prostoru tak, abychom jednali cílevědomě: Měli jasno, co chceme dosáhnout a jak. Jak, pokud jde o koordinovaný vývoj uvnitř NATO nebo v dobrovolné koalici zainteresovaných evropských zemí.

Ukrajina je evropskou agendou. V Evropě pak více východního křídla NATO, od Rumunska ke Skandinávii. Mediteránní Evropa má a bude mít větší starosti s anarchií a expandujícími teroristickými základnami v africkém Sahelu. Vůči blízkovýchodnímu konfliktu a Izraeli je Evropa rozdělena, což nás citelně oslabuje, pomáhá Kremlu a dává větší odpovědnost USA.

V obraně Ukrajiny by mělo být strategickým cílem zvýšení bezpečnosti Evropy před rozšiřováním ruské agrese. Vysunutí evropské obranné hranice na ukrajinskou hranici s Ruskem. Znamená to nevyhnutelně postupné začlenění Ukrajiny do západního světa a vytlačení Ruska z Evropy, v politickém, obranném, a nakonec i hospodářském smyslu. V zájmu bezpečnosti celého Západu. Horizont vnitřní modernizace Ruska je na dekády, pokud vůbec existuje.

Strategické úvahy musí zahrnout jak naše možnosti i rizika, včetně ruských reakcí a chuti degenerovaného Kremlu válku expandovat západním směrem. U vládců typu Putina a jeho profitující věrchušky je válka jediným způsobem ovládání Ruska a Rusů a jejich dalšího vysávání. Neumí vládnout skrze svobodu občanů, sociální a životní úroveň, zdravotnictví, školství, nebo výstavbou vodovodů, železnic a kanalizace. Potřebují válčit.

Vnímejme i konání ruských spojenců, Pekingu, Teheránu, Severní Koreje a Běloruska. Čína z oslabeného Ruska těží maximum, v Pekingu je Putin skoro vazal. Obdobné cíle sledují další zmiňované státy.

Afrika a Jižní Amerika sice potřebují naši hospodářskou a rozvojovou spolupráci, v konfliktu s Ruskem ale nemáme ani jejich pochopení, ani sympatie. Je to prostor nekončící práce naší diplomacie a rozvojové pomoci, které již nemohou zůstat jen v sousedství Evropy. Roste naše globální spoluodpovědnost v důraznějším prosazování zájmů Západu. To je také naše základní a nová role jako Evropanů – ve formování nové a tvrdší vnější politiky EU. Ta dosud platná se pod ruským geopolitickým, hospodářským a energetickým tlakem hodně „neosvědčila“.

A mimochodem, pohled na debaty možných nových poslanců evropského parlamentu není příliš povzbudivý. Stejně jako naše upadající přítomnost v unijních strukturách a institucích. Východní křídlo EU potřebuje zásadně zvýšit svůj vliv na celou Unii. K tomu ale musíme také zásadně zvýšit naši kompetenci a schopnosti.

Vojenský vstup na Ukrajinu by neměl mít povahu nouzových, improvizovaných nebo Ruskem vynucených tahů. Naopak. Musí splňovat systémové parametry, které zvyšují šance na dosažení žádoucích výsledků, krátkodobého i strategického charakteru. Bezprostředně je cílem zamezení porážky Ukrajiny a posílení její obranyschopnosti. Střednědobě snížení rizika konfliktu mezi Ruskem a Západem. Ovšem silou, nikoli ústupky Kremlu jako po anexi Krymu v roce 2014.

Moskva ví, že na konflikt s NATO nestačí, pokud si nemůže vybírat jednotlivé osamocené státy. Proto Rusko rozvrtává spojenecké vztahy pomocí svých politických spojenců uvnitř EU i USA. NATO dnes je, navzdory rozkolísání některých členů, vůči Ukrajině soudržné. Na své soudržnosti dokáže průběžně pracovat. Bylo to patrné před pár dny na konferenci v Praze. To je pro další vojenský postup a spolupráci důležité. Tím spíš, že nepřipravujeme vylodění v Normandii na záchranu okupované Evropy, ale vyztužení jedné napadené a bránící se země.

Pokud nebude nutné vojensky zatáhnout za záchrannou brzdu kvůli zastavení průlomu ruskou ofenzivou, vyžaduje další postup především koordinované a krokové řešení v různých vrstvách politického a vojenského úsilí NATO nebo koalice členů uvnitř NATO. EU nyní potřebuje čas k formování nového parlamentu a Evropské komise.

Společnou strategii mohou Východoevropané přivézt na nastávající summit NATO ve Washingtonu. Strategickým parametrem je i solidní právní ukotvení postupu NATO v mezinárodním právu i v bilaterálních dohodách s Ukrajinou. Právo je důležitým prvkem bezpečnosti jak našich vojáků, tak angažmá NATO. Rusové musí dobře předem rozumět, na jaké legální bázi by případně vojáci NATO na Ukrajině působili, a co by útokem na ně porušili.

I z této perspektivy je užitečné přehodnotit to, že Česko dosud rezignuje na své diplomatické nástroje v Moskvě a naši ambasádu jsme prakticky znehybněli. Na rozdíl od té ruské u nás i na rozdíl od naší aktivity v armádních a spojeneckých vrstvách tlaku na Kreml. Používejme všechny dostupné nástroje.

Příprava všech právních dokumentů s Kyjevem, na kterých zřejmě pracují nyní jen Francouzi, zabere čas. Posilování váhy mezinárodního práva a bilaterálních legálních smluv s Ukrajinou je zásadním nástrojem posilování její pozice vůči Rusku, včetně celkového rámcování ruského válečného řádění na Ukrajině. S případnými instruktory a experty NATO na Ukrajině se musí mezinárodní právo posilovat, nikoli oslabovat. Ale musíme být připraveni podepřít spojenecké vazby i silou, v případě nutnosti.

A stejně tak je třeba se chovat ke všem institucím mezinárodního práva. Zpochybňovat je znamená hazard vůči principům fungování západního světa, byť by dělaly nám nevyhovující nebo sporné kroky. Právní stabilita ve světě expandujících konfliktů je zásadní. Její nahrazování vojenskou silou je proti našim civilizačním zájmům.

Vyslání byť jediného vojáka NATO na Ukrajinu bude podléhat schvalování příslušným parlamentem členské země. Cílevědomost a racionalita takového postupu tedy musí být srozumitelná i domácím poměrům členských států, jak z hlediska evropské bezpečnosti, tak způsobem realizace a kontrolou rizik. V „domácím“ evropském politickém diskurzu je zásadní vědomí strategického charakteru rozhodnutí oproti krátkodobé nebo vynucené improvizaci.

Počátkem léta nemáme ukončení války na dohled. Po více než dvou letech těžkých bojů se pokusme jednat s pohledem upřeným na horizont bezpečnosti zajištěné nespojitým úsilím demokratického Západu a zejména Evropanů. Nevíme, čím nás může překvapit vývoj na transatlantickém kapitánském můstku nebo v kalných vodách nepředvídatelné čínsko-ruské spolupráce.

Postupovat strategicky v takové situaci znamená rozhodovat s kvalifikovaným vědomím rizik, nikoli s hrdlem staženým strachem nebo mozkem zatemněným chamtivostí po moci v příštích volbách.

V dnešní atmosféře, například u nás, asi nemůžeme doufat v širší pracovní dohodu napříč politickým spektrem. Stačil by střízlivější, předjednaný, nehysterický a diskrétní postup hlavních ústavních aktérů. Zatím chybí a nedaří se, ačkoli jsme v nepoměrně lepší kondici a vnitřní situaci, než jsme byli, když Rusko Ukrajinu napadlo v roce 2014. Nepromarněme své dnešní přednosti, aby si pro nás znovu nepřišly naše (historické) slabiny.