Článek
V novodobých dějinách bylo proneseno několik politických projevů, které se daly označit za přelomové a zůstaly zapsané v paměti. S podobnou ambicí možná vznikal i projev, jenž zazněl v pondělí v Praze. Přednášející, německý kancléř Olaf Scholz, si pro svou první velkou řeč o budoucnosti Evropy vybral právě českou metropoli.
Scholzovo vystoupení v historické aule Karlovy univerzity se však do učebnic nejspíš nedostane. A nebude to jen proto, že německému kancléři chybí dar charismatického a burcujícího řečnictví, jaký měli autoři dodnes citovaných proslovů, třeba Winston Churchill, John Kennedy nebo Martin Luther King.
Z české perspektivy Scholzův projev zazněl na dobrém místě. Vycestování na východní stranu bývalé železné opony, kde lidé ruskou agresi proti Ukrajině vnímají mnohem bezprostředněji než na západě, zapůsobilo sympaticky.
Kancléřovi je také třeba přiznat, že pronesl několik aktuálních a dobrých návrhů – třeba na užší spolupráci unijních ministrů obrany, sladění zbrojních systémů a společné vyzbrojování, případně vytvoření evropské protivzdušné obrany. Jeho řeč zároveň nebyla přehnaně vzletná, jak to známe například od francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.
Pražské vystoupení Olafa Scholze se však s velkou pravděpodobností mine účinkem. V nevhodnou dobu nadhodil témata sice důležitá, ale sporná. Návrhy jako přechod na většinové hlasování členských států, změna rozdělování mandátů v europarlamentu nebo reforma obsazování míst v Evropské komisi jsou sotva uskutečnitelné.
V době míru a konjunktury by se takové podněty možná dočkaly většího pochopení. Po půl roce války na východě Evropy a s prohlubující se energetickou krizí ale působí jako něco, co určitě může počkat. Lidé teď zkrátka nechtějí od politiků slyšet přemítání o reformách nebo rozšiřování Unie, ale o tom, jak budou řešit čím dál palčivější problém nezkrotně stoupajících cen energií. A nelze se tomu divit.
Právě jednotný boj proti zdivočelým nákladům na energie je přitom čím dál více společným evropským tématem. Nemalou měrou i díky současnému českému předsednictví EU. V tomto případě se ale Scholz příliš aktivně neprojevuje. Jako šéf vlády nejsilnější evropské ekonomiky by přitom mohl, kdyby chtěl, uplatňovat svůj vliv s větším důrazem.
Ten, kdo sleduje počínání kancléře Scholze od jeho loňského nástupu do úřadu, se jeho pasivnímu stylu asi příliš divit nebude. Jestli tohoto sociálnědemokratického politika něco definuje, tak je to nadměrná zdrženlivost, opatrnost nebo prostě mlčení u důležitých témat.
Příznačná je v tomto ohledu zkušenost s jiným Scholzovým projevem. Na konci února krátce po zahájení ruského útoku na Ukrajinu kancléř v parlamentu oznámil, že nastává „historický přelom“ (Zeitenwende) v německé zahraniční a bezpečnostní politice. Což znělo vzletně a důležitě. Jenže když došlo na činy, zůstala z pohledu Ukrajinců, ale i dalších Východoevropanů Scholzova vláda za očekáváním. Hlavně v otázce dodávek zbraní pro Kyjev. Jakékoli Scholzovy velkolepější projevy už proto provází a bude provázet skepse.
