Článek
Mezivládní panel Organizace spojených národů pro změnu klimatu v pondělí nepředstavil nic menšího než příručku pro přežití lidstva. Tak ji sám nazval. Lidstvo, pokud informaci v médiích zaznamenalo, na ni odpovědělo hlavně zdvořilým nezájmem.
„Lidstvem“ protentokrát nazvěme tu jeho bohatší a najedenější většinu, které civilizační pokrok zvýšil životní úroveň nejvíc a která se tím pádem má nejvíc z čeho uskromňovat.
Takže když generální tajemník OSN a špičky světové vědy praví, že „klimatická bomba tiká“, „lidstvo se pohybuje na tenkém ledě“ a „má ke změně poslední příležitost“, oslovují tím právě nás. A nepohnul se ani lísteček. Nebo jste si cestou do práce něčeho všimli? Řeší to snad lidé po hospodách?
Zaujmout v roce 2023 závěrečným souhrnem šesté hodnotící zprávy o tom, že se řítíme do záhuby, je nadlidský úkol. I kdyby vědce hrál Leonardo DiCaprio od rána do večera.
V logice mediální pozornosti jde přece o starou informaci. Všichni ji znají. A buď jí věří – ti se dál dělí na ty, kdo ji berou smrtelně vážně, a na ty, kdo dělají, že neexistuje. Anebo nevěří. Ale není to, když lidstvo na displejích kontroluje poslední novinky, to, co se obvykle rozumí pod slovem breaking news. I když se při tom lámou ledovce. Jenže lidstvo sedm dní v týdnu vzrušují jiné, nové a většinou s potenciální planetární katastrofou nesouvisející zprávy.
„Ukazuje se, že udržení hranice (globálního oteplení o) 1,5 °C je dosažitelné. Bude to ale vyžadovat obrovský skok v klimatických opatřeních,“ říká s odvoláním na šestou sklizeň vědeckého poznání generální tajemník OSN António Guterres.
A lidstvo, respektive jednotlivci, ze kterých je poskládané, jsou už už zhoupnutí v kolenou a připraveni k mocnému odrazu, jen pro planetu doskočit co nejdál … akorát že vůbec. Viz třeba třeskutou rozpravu o omezování automobilismu, ať jde o pohodlí ježdění sem a tam nebo o předpisy pro výrobu aut. Důvodů, proč něco „nejde“, nebo proč „toho chcete po lidech moc“, se najde sto a jeden. Vždycky.
Problém je v tom, že příručka pro přežití lidstva je… příručka. Je to výtažek z rozumu. A ten sám lidstvo k nějaké rozhodující činnosti ve jménu jeho záchrany nedokope. Rozumem jsme se, připadá nám, vyšvihli tam, kde jsme (t. č. zdravíme umělou inteligenci). Tudíž homo sapiens předpokládá, že „rozum“ vždycky „vymyslí“ nějakou „příručku“, podle které se pojede dál. Představa konce je nepřípustná, nejsme jí schopni.
Příručku, jak je vidět, máme, a jakou. Ale pohled, jak velké obtíže jsou spojené s její aplikací (a to jsme vlastně pořád na začátku), nás nemobilizuje k vyšší a horečnatější aktivitě last minute před zánikem, ale spíš k odevzdanosti. Dostavuje se pocit, že jsme příliš slabí něco změnit, že samopohyb technické civilizace nikdy nikam neodbočí a že to stejně nakonec nějak dopadne. Protože musí.
Situace se nakrátko, ale vážně jen na chvíli, změnila na začátku pandemie. Úzkost a obavy z budoucnosti tu a tam doprovázely úvahy, zda nesledujeme „náraz do zdi“ a pobídku přírody, abychom s tím, co s ní i sebou samými na její účet provozujeme, něco udělali. Zpětně to působí jako takové sebezpytující okénko, které jsme, jakmile se pokrok a konzum mohly vrátit do svých kolejí, zase s úlevou přibouchli. Jak velel rozum.
Úspěšné i zkrachovalé příběhy materiálního sebeomezování dokazují, že „příručky pro přežití“ naprosto nestačí používat jen rozumem. Nemohou fungovat (a pokud ano, tak dočasně, jako topení o stupeň stažené kvůli drahotě), aniž se do návodu postaveném na faktech přimíchá neměřitelná součást existence – vášeň, strach, odvaha, radost, touha… Což pochopitelně není práce pro OSN ani Brusel.
Možná si tohle všechno příslušníci lidstva uvědomují, a i proto jim klimatické návrhy institucí tak často připadají násilné, marné, směšné. Protože samy „stejně nic nezmění“. A protože v první řadě zdravý rozum radí žít si dál po svém a nechat věci, jak jsou…
