Článek
Izrael a Libanon uzavřely v polovině týdne smlouvu o příměří, která má (alespoň prozatímně) ukončit konflikt mezi izraelským státem a hnutím Hizballáh. Probíhal již od podzimu minulého roku, kdy Hizballáh začal odstřelovat severní Izrael na podporu spřízněného Hamásu v Gaze a izraelská armáda reagovala údery v jižním Libanonu. Zásadně vyeskaloval před dvěma měsíci, kdy Izrael zahájil masivní bombardování libanonského území a pozemní invazi příhraniční oblasti. V jejím rámci zničil stanoviště Hizballáhu, ale i libanonské vesnice na dostřel od izraelských cest a obydlí.
Do jižního Libanonu, kde budou dle dohody umístěny jednotky libanonské armády a mezinárodní monitorovací mise, se nyní mají vrátit Libanonci a Libanonky, kteří museli kvůli izraelské invazi uprchnout. Izraelské vedení usoudilo, že dohoda povede k dosažení deklarovaného válečného cíle, jímž je návrat zhruba 60 tisíc Izraelců na sever země, kteří museli naopak přesídlit kvůli hrozbě raket Hizballáhu. Významnou roli ale hrál i mezinárodní tlak, a především vyčerpání izraelských ozbrojených sil po více než roce kontinuálních bojových operací v Gaze a nyní v Libanonu.
Hizballáh dle všeho na příměří přistoupil, jelikož utrpěl významné ztráty – byl izraelskou armádou vytlačen z příhraniční oblasti, mluví se o stovkách až nízkých tisících zabitých členů ozbrojeného křídla hnutí a izraelské armádní zdroje uvádí, že zničily 70 procent raket ohrožujících izraelské území. Izraelská operace ale zároveň zabila tisíce civilistů a donutila k vnitřnímu přesídlení více než milion obyvatel; ceny rekonstrukce po izraelském bombardování se odhadují na tři a půl miliardy dolarů.
Příměří tak rozhodně nelze vnímat jako konec násilí v regionu. A to nejen proto, že dohoda je příměřím, nikoliv trvalou mírovou smlouvou, a Izrael již tvrdil, že zaznamenal jeho porušení. Smlouva dovoluje Izraeli provádět vojenské zásahy, pokud usoudí, že Hizballáh podniká kroky, které ho mohou ohrožovat. To nevyhnutelně otevírá pole pro interpretaci a následně možné obnovení bojových operací.
Protagonisté izraelské pravice přitom volají po trvalé okupaci jižního Libanonu a totálním zničení Hizballáhu, jehož materiální možnosti a reputace byly za poslední dva měsíce významně poškozeny, ale rozhodně ne zničeny. Řada politiků i obyvatel Izraele kritizuje příměří za to, že válka nedosáhla „totálního vítězství“ nad militantním hnutím. Zatím není jasné, jestli izraelská armáda dovolí všem libanonským civilistům vrátit se do jejich domovů na jihu a devastace země navíc utvrdila Libanonce v jejich odporu k Izraeli.
Palestina nikam nezmizí
Příměří ale především neřeší klíčový problém: válku v Pásmu Gazy a izraelskou okupaci palestinských území. Již před uzavřením dohody začaly v médiích kolovat zprávy, že Hamás je ochoten jednat o dohodě o propuštění rukojmí i za cenu slevení ze svých dřívějších požadavků. Po ukončení bojů mezi Hizballáhem a Izraelem je podle všeho tato ochota ještě větší, neboť Izrael nyní může svoji pozornost opět soustředit primárně na Gazu. Zároveň je ale již zcela jasné, že dohodu blokuje i izraelská krajněpravicová vláda, jejíž členové nepokrytě prosazují myšlenku opětovného osídlení Gazy židovskými osadníky.
Benjamin Netanjahu je izraelskou veřejností i bývalými vyjednavači obviňován z toho, že si klade stále nové požadavky, které mají dohodě s Hamásem zabránit, jelikož konec války by přinesl politické zúčtování se selháním vlády zabránit masakru ze 7. října.
O čem se ale v nejen českých médiích mluví ještě méně, je to, že podle dostupných informací je zřejmé, že izraelská armáda zůstane v Pásmu Gazy i po případné dohodě s Hamásem. Izraelské jednotky postavily uvnitř Gazy sérii základen a její území rozdělily několika koridory. Území u hranic s vlastním Izraelem bylo prohlášeno za nárazníkovou zónu pod izraelskou kontrolou. Ani propuštění izraelských rukojmích výměnou za palestinské vězně proto podle všeho nepovede ke stažení izraelské armády.
I pokud by se Hamás oficiálně vzdal a válka byla oficiálně ukončena, dá se očekávat, že vzniknou nové militantní skupiny, které budou provádět útoky na okupující izraelské jednotky. Nemluvě o nepředstavitelném zničení a humanitární katastrofě, kterou izraelská operace v Gaze způsobila a která zcela zásadně negativně ovlivní gazanské civilisty na generace – pouze odstranění trosek (ze zhruba dvou třetin všech budov v Gaze, které byly Izraelem poničeny) bude podle odhadů trvat až dvacet let.
Na Izraelem okupovaném Západním břehu pak probíhají za přihlížení a často i aktivní účasti armády útoky na palestinské civilní obyvatelstvo a řada expertů mluví o etnických čistkách. Izraelská krajní pravice, která nyní kontroluje klíčová ministerstva, zcela otevřeně mluví o anexi celého Západního břehu. Zvolení Donalda Trumpa tyto plány jenom posílilo.
Příměří v Libanonu je nepochybně pozitivním vývojem. Nelze se ale domnívat, že samo o sobě povede k trvalému míru na Blízkém východě. Toho může docílit pouze skutečně spravedlivé politické řešení, které bude postaveno na uznání nejen izraelských, ale i palestinských nároků na bezpečí a politickou suverenitu.
