Článek
Nejen v Česku, ale i v dalších zemích EU se rozhořela diskuse, zda proaktivně otevřít naše hranice statisícům ruských mužů utíkajících před mobilizací. Protože tato debata není černobílá, chtěli bychom vysvětlit, proč si myslíme, že by EU měla pro tyto osoby své hranice nechat zavřené, byť v oprávněných případech musíme dělat výjimky. Hlavně pro specifické a malé skupiny ruských občanů, především lidskoprávních aktivistů či novinářů.
Státy EU jsou právně povinny poskytnout ruskému občanovi přicházejícímu na unijní hranici právo požádat o azyl. V současné době však mluvíme o možnosti – navrhované Německem a dalšími státy –, že bychom jako EU otevřeli jakýsi most a proaktivně pomáhali ruským mužům utéct do EU. To by byl geostrategicky významný krok s dopadem na celé generace.
Podívejme se nejprve na to, kdo z Ruska nyní utíká a kdo naopak v Rusku zůstává a je odváděn do armády, i kdyby třeba také rád utekl.
Z Ruska nyní odcházejí především představitelé střední třídy z velkých ruských měst. Lidé, kteří si mohou dovolit koupit předražené letenky za tisíce dolarů nebo překročit hranice po zemi ve vlastních autech.
Zároveň v Rusku zůstávají statisíce dalších branců bez podobných možností, především z menších měst, venkovských a často ekonomicky zaostalých regionů, a představitelé národnostních menšin. Ruská vojenská mašinerie dokáže z těchto lidí rekrutovat potřebné množství mobilizovaných vojáků, které se odhaduje až na 1,2 milionu osob.
Aby došlo ke skutečně znatelnému oslabení bojeschopnosti ruské armády, muselo by z Ruska odjet několik milionů Rusů podléhajících branné povinnosti. Což je nereálné už proto, že jde o množství, které třetí země nemohou absorbovat. Argument, že čím více mužů odjede z Ruska, tím oslabenější ruská armáda bude, je proto chybný.
Dalším argumentem proti přijímání těchto ruských mužů je skutečnost, že většina prchajících až do vyhlášení mobilizace neměla s ruským režimem žádný problém. Neudělali nic proti kremelskému režimu, dokud pro ně válka na Ukrajině nezačala představovat přímé osobní ohrožení.
Neprotestovali, neodešli ze své vlasti poté, co jejich země zaútočila v roce 2008 na Gruzii či v roce 2014, kdy Rusko zahájilo nevyprovokovanou agresi proti Ukrajině. Ani plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu z letošního února, kvůli které přišly o život tisíce nevinných civilistů včetně dětí a během níž ruský stát napáchal válečné zločiny, jim nevadila a nepřiměla je ani protestovat, ani Rusko na protest opustit, přestože tuto možnost měli.
Během této doby země EU včetně Česka přijaly z humanitárních důvodů tisíce ruských občanů, které začal režim politicky pronásledovat a perzekvovat právě pro jejich veřejně projevený nesouhlas s ruskou agresí proti Ukrajině. Tito lidé mají morální právo na ochranu a podporu za občanskou statečnost, kterou projevili bez ohledu na drakonické tresty, jež jim v Rusku hrozily. My jako evropské demokracie jim maximálně pomáháme. Pro Rusy momentálně prchající před mobilizací však stejný morální argument automaticky neplatí.
Útěk před mobilizací v obrazech:
Neobstojí ani argument, podle nějž Rusům utíkajícím před povolávacími rozkazy jejich „vpuštěním do Evropy“ ukážeme, jak vypadají skutečné demokracie. Tím je prý získáme na svou stranu, a oslabíme tak ruský autoritářský režim.
Jenže většina z těch, kteří utíkají, má cestovní pas a do zahraničí, včetně „zahnívající“ Evropy, jezdili už dříve jako turisté. Ani dlouhé roky, během nichž mohli volně cestovat, je nepřivedly k odporu proti ruskému režimu. Více než 20 let „otevřenosti“ Západu vůči ruským občanům, turistům a studentům ukázalo, že tudy cesta ke změnám v Rusku nevede. Naopak přítomnost ruských občanů (včetně těch bývalých) vytváří v cílových zemích bezpečnostní rizika.
S bezpečnostní situací uvnitř EU je spojen další argument proti hromadnému přijímání prchajících Rusů na území EU. Takto velké množství ruských občanů není možné prověřit. Bude mezi nimi nezanedbatelné množství operativců ruských zpravodajských služeb, které mají dohromady mnoho desítek tisíc příslušníků a osob pracujících v jejich prospěch. Nemůže být pochyb o tom, že současný ruský režim již využil nastalé situace a pod pláštíkem úprku před mobilizací vyslal do světa své zpravodajce, kteří tím získali legitimní krytí.
V Česku se podařilo loni významně omezit činnost ruské zpravodajské rezidentury, která pod diplomatickým krytím v zemi působila. Bylo by velkou chybou Rusku nyní umožnit tuto notně oslabenou síť znovu posílit. Navíc v případě, kdy by ruští zpravodajci jako utečenci získali možnost vstupu na území Unie, mohli by se následně volně pohybovat po celém schengenském prostoru.
V neposlední řadě je nutné zohlednit, že v zemích EU se nyní nachází přes pět milionů válečných uprchlíků z Ukrajiny, především žen s dětmi. Nenadálý příliv statisíců ruských mužů s jejich mnohdy silně negativním postojem k Ukrajině a Ukrajincům by zvýšil napětí mezi těmito skupinami a riziko násilných střetů v evropských ulicích. Již nyní jsou známé případy agresivního chování ruských mužů v různých zemích EU, kde napadali ukrajinské ženy.
Zde se nabízí jedno historické srovnání: je těžce představitelné, že by Velká Británie nabídla v roce 1944 volný vstup všem Němcům, kteří nechtějí bojovat ve wehrmachtu. Přičemž by jim stačilo pouze předložit pas nacistického Německa a poté už by se mohli po zemi pohybovat bez jakékoli kontroly. A jinou právní možnost nemáme. Přicházející ruští občané nebudou zabezpečeni v detenčních zařízeních pro válečné zajatce, protože jimi technicky nebudou.
Poslechněte si podcast 5:59 o náladě v Rusku:
Co je možné a nutné v dané situaci dělat?
Je nutné odlišovat zrno od plev. Podporu a pomoc si zaslouží Rusové, kteří i dříve aktivně vystupovali proti zločinným praktikám a politice Putinova režimu. I pro ně má Česko připraven program občanské společnosti, který na individuální bázi řeší pomoc s humanitární situací. Pomáháme tak již stovkám ruských občanů.
Není pravda, že současní potenciální branci nemají jinou možnost než z Ruska prchnout. Pokud skutečně nechtějí umírat v nesmyslné ruské válce proti ukrajinským sousedům, tak po narukování do ruské armády, kterou mimochodem financovali ze svých daní, mohou využít první příležitosti ke skutečné dezerci a vydání se ukrajinské armádě. Ta pro ně ostatně připravila přesné návody a postupy, jak to mohou na svrchovaném území Ukrajiny učinit. A zároveň poskytla garance, že s nimi bude zacházeno humánně a v souladu s mezinárodním právem.
Tato skutečnost a možnost je již využívána a podle informací z ukrajinského generálního štábu se v posledních dnech počet volání na speciální „dezertérskou“ horkou linku, kde je možné získat přesné instrukce, výrazně zvýšil. A to i od těch nově mobilizovaných, kteří dosud nebyli nasazeni na frontě na ukrajinském území.
V této souvislosti by EU naopak měla pomoci Ukrajině financovat provoz zajateckých internačních táborů pro ruské vojáky. EU by také mohla zajišťovat inspekce těchto zařízení, aby byly poskytnuty mezinárodní záruky zacházení s ruskými zajatci v souladu s třetí Ženevskou konvencí a aby byla posílena důvěryhodnost a váha ukrajinských nabídek dezertérům. Právě tímto způsobem by byla oslabena bojeschopnost ruské armády.
Pro Rusy, kteří nesouhlasí s agresivní a imperialistickou politikou Kremlu a přejí si demokratické změny uvnitř Ruska, existuje dále možnost vstoupit do ruských legií, jež po boku ukrajinské armády bojují proti ruským okupantům.
Země EU navíc nejsou jediným místem, kam mohou ruští muži prchnout a kam již ve velkém utíkají. Podobných zemí jsou desítky. Jen do sousedního Kazachstánu uteklo přes 100 tisíc ruských občanů a do Gruzie dalších více než 50 tisíc. V řadě těchto především postsovětských zemí roste napětí mezi místním obyvatelstvem a nově příchozími.
Případné příchozí statisíce ruských mužů také již z bohaté a bezpečné Evropy nedostaneme. Do Ruska je nebude právně možné deportovat kvůli možnému postihu za dezerci. Stojíme tedy skutečně před osudovou volbou pro celý kontinent. I když Rusko své hranice uzavře, pořád se v okolí Evropy, například v Turecku, Arménii nebo Gruzii, budou nacházet tisíce ruských mužů toužících po krásném životě v Evropě. V myšlenkách, hodnotách a názorech ale budou dál ukotveni v takzvaném ruském světě. Proto se musíme rozhodovat opravdu moudře a strategicky. S ruským režimem nás čeká ještě dlouhá válka.
