Komentář: Představte si Putina před tribunálem v Haagu

Rusko napadlo Ukrajinu, Ukrajina se brání. Den třetí. Zuří boje o Kyjev, odkud mezitím svobodně zvolený prezident čtyřicetimilionové země jedná se světovými státníky. A v ulicích natáčí mobilizující videa, která vstoupí do historie. Už vstoupila.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský hned po začátku invaze prohlásil, že by Vladimir Putin měl být postaven před Mezinárodní trestní tribunál. Protože „bezprecedentní rozpoutání války poprvé od konce druhé světové války na evropském území představuje hrubé porušení všech norem mezinárodního práva“.

Je stále zjevnější, že pan Rychetský má pravdu. Po věcné stránce. V praxi je samozřejmě potíž v tom „měl by být“.

Před tribunál se totiž obvykle stavějí poražení – a tím Putin, po vojenské stránce na Ukrajině a po mocenské stránce na domácím a mezinárodním poli, v tuto chvíli není. Dopravit ho do Haagu eskortou je neproveditelné, a že by se soudu vydal sám, nepravděpodobné.

Přesto není Rychetského názor pouhou bezcennou právní utopií. Zdaleka ne. Může – anebo měl by – sloužit jako kompas, jak má demokratický Západ reagovat. Ano, Putin není odsouzený válečný zločinec a i před tribunálem existuje presumpce neviny. Což ale neznamená, že politici nemohou při svých politických postojích pracovat s nečím jako „fikce“ Putina v Haagu. Uvažovat a jednat tak, aby to bylo té fikci přiměřené.

Realita říká, že přímý vojenský střet s Ruskem kvůli Ukrajině Západ vylučuje. Výslovně ho vylučuje americký prezident. Vůči krvácející Ukrajině je to možná nemilosrdné, ale momentálně správné, nevyhnutelné rozhodnutí. Důležité je, aby to Západ se svou zdrženlivostí nepřehnal.

A jsme zpátky u „fikce“. A u toho, jak mají demokratické státy k podpoře Ukrajiny, k Putinovi a Putinově Rusku přistupovat. Tady se zatím vyskytuje příliš mnoho rozpaků a známek nedůslednosti, nebo dokonce slabosti. Na žlutomodře nasvícené dominanty evropských měst vedeme 10:0. Správně. A dál? Využili politici prostor k odpovědi na agresi adekvátním způsobem?

Ještě nedávno bych tomu nevěřil, ale vypůjčím si větu Miloše Zemana „šílence je zapotřebí izolovat“. Pokud to je úmysl, pak byla odpověď Západu zatím příliš měkká. (A předchozí politické zaříkávání Putina, který mezitím dávno plánoval invazi a lhal, že ji nespustí, fungovalo asi tak stejně úspěšně jako předchozí politické zaříkávání pandemie.)

Jistě, ruské bataliony z předměstí Kyjeva teď nevystrnadí ani matka všech sankcí. Ale „fikce“ by politikům pomohla nahlédnout, jestli jejich kroky nepůsobí matně a platonicky. K režimu potenciálního válečného zločince, jakkoli mocnému, by se mělo přistupovat jinak, a k podpoře jeho protivníků také. Účinněji, razantněji.

Že Putin upadl do mezinárodního opovržení, je málo. A je mu to asi jedno.

Západ to celé nedělá jen kvůli Ukrajině, ale i kvůli sobě. Kvůli demokracii. Nevěrohodná odpověď na Putinovu válku by v důsledku znamenala i hrozbu znevěrohodnění demokratických hodnot a institucí. Hrozbu nedůvěry lidí ve schopnosti Evropy, Evropské unie.

Pocit, že „politici zklamali“, může společnost poznamenat na dlouho. V našem případě i tady varují analogie s roky 1938 a 1968, respektive s tím, co v Československu následovalo v době po Mnichovu a po 21. srpnu – zahanbení, frustrace, opouštění demokracie.