Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Zetko, novodobý hákenkrajc, se bude na hrudích okupantů hned vyjímat pěkněji. Tedy v ruských očích. Jen co uplyne ještě pár dnů, možná týdnů. A agresor si na Ukrajině patrně připíše první významnější územní zisk od okupace Severodoněcku a Lysyčansku loni v létě.
Ruská propagandistická mašinérie zkrátka bude mít po dlouhé době co slavit. Pravda půjde, jako vždy, stranou. Kolik lidí muselo zahynout, o kolik techniky přišla armáda. A hlavně kolika zločiny se země provinila a jak ostudnou vinou zatížila budoucí pokolení. V ruském veřejném prostoru nepadne ani slovo o tom, jak zdrcující pachuť s sebou – v tuto chvíli očekávatelné – dobytí Bachmutu nese.
Sice se morbidní veřejná oslavička nestihne k výročí zahájení „speciální vojenské operace“, neboť to už bylo minulý pátek, ale co, v Mariupolu se loni také nepodařilo chytit 9. květen, tedy Den vítězství nad fašismem. A nakonec tam přece na rozbitém náměstí stejně vlála ruská trikolora. V mariupolských panelácích ještě ležela těla mrtvých obyvatel, leč záběry na zbědované ukrajinské obránce, jak už beze zbraní odcházejí z ocelárny Azovstal do zajetí, daly na zpoždění zapomenout. Kremelský dobyvačný hlad byl prostě zdárně zaplácnut.
Bachmut se za sovětských dob nazýval Artemivsk, podle jednoho bolševického vůdce. Město, v němž žilo 70 tisíc obyvatel, získalo zpět původní jméno za dekomunizace v roce 2016. Není geograficky či dopravně až tak významné. Bojuje se ale o něj už od loňského května drtivým, přitom však statickým dělostřeleckým stylem, který připomíná hrůzu zákopů a spálené země z první světové války.
Obrovské ztráty na životech a malé územní posuny vedly k tomu, že Bachmut získal v ikonografii výsadní postavení. A to na obou stranách, podobně jako předtím právě Mariupol. Bachmut před pár dny navštívil velitel ukrajinských pozemních sil. Na druhé straně často natáčí svá propagandistická videa šéf vagnerovské soldatesky Jevgenij Prigožin.
Město se zkrátka stalo symbolem. Ale to i pro nás, pro svobodný svět relativně daleko odtud. Dozvídáme se o Bachmutu dnes a denně. Přiznejme si, že jeho pravděpodobný blízký pád by zamával i s námi. Nejen v emočním smyslu. Zejména v posledních dnech, kdy se vše točilo kolem výročí zahájení invaze, se tu šířil opojný pocit, že je Rusko na kolenou a že dodávky zbraní Ukrajině začínají zabírat.
A teď se blíží vystřízlivění. A s ním obava z frustrace, která by se v důsledku mohla rozšířit napříč západním světem: Když Ukrajinci vybavení obrovskou zbrojní pomocí nejsou i přes všechny svoje oběti schopni Bachmut ubránit, má smysl jim drahé zbraně vůbec posílat? Není to snad zbytečné, když zjevně prohrávají?
Rusko, jak při výročí začátku války často zaznívalo z úst evropských politiků včetně těch českých, podcenilo schopnost svobodného světa se sjednotit a jednotu si udržet navzdory drahým energiím, proruským snahám Viktora Orbána nebo dezinformačním kampaním namířeným zejména proti Evropské unii. To je jistě pravda, jenže Kreml má v záloze další kartu. Ví, že hendikepem západních společností je nezájem o věci, jež trvají, jak se lidem zdá, moc dlouho.
Ukrajinci jsou sice v našich očích Davidem, který bojuje proti Goliášovi, sympatickým outsiderem vzdorujícím zlé mocnosti disponující obrovskou převahou. Jenže vydržíme se na to takhle dívat, i když už budeme unaveni z toho, že tu pořád jsou jen nějaké ofenzivy a protiofenzivy, a vítězné tažení těch sympaťáků, vedoucí k vypuzení agresora, se nedostavuje?
Rusům zabralo celých osm měsíců, aby se po dobytí Popasné dostali o necelých čtyřicet kilometrů až k Bachmutu. Budou-li tímto tempem pokračovat i po jeho případném pádu, dostanou se za necelý rok ke Slovjansku a Kramatorsku dále na západě. Vše by asi bylo stejné: dělostřelecká palba, ruiny, počty mrtvých, celý děs.
Počítejme s tím, že Vladimira Putina nic neodradí. Čtyřicet dalších kilometrů – a naše nynější pevné a správné přesvědčení, že Rusko musí z konfliktu odejít poražené, a že je proto nutné Ukrajince podporovat vším, co by jim v boji přišlo vhod, může skončit v troskách pozvolného, umrtvujícího pesimismu.
