Článek
Když byl nad Ukrajinou v roce 2014 sestřelen malajsijský cestovní letoun, Kreml obvinil Kyjev. Když loni sabotáž poškodila plynovod Nord Stream, Moskva měla také hned jasno, že pachatelem jsou Ukrajinci. Teď na ně ale poprvé vinu svalovat nelze, natož na „kolektivní Západ“, jak zní kremelský výraz pro svobodný svět.
Vladimir Putin sice mohl ve svém projevu, v němž obvinil Jevgenije Prigožina ze zrady, vypadat nasupeně, nicméně ukázat prstem na někoho zvenčí zkrátka už nešlo. Prigožin je had, kterého si sám hřál na prsou.
Až potud - a bohužel pouze až potud - je věc zatím jasná. V Rusku začalo interní vyřizování účtů. Jenže vše ostatní je zatím jen spekulací. Zejména to nejdůležitější. Je to opravdu tak, jak nám to Putin servíruje? Co když stále tahá za nitky ve smyslu, že skrz svého hada jen hledá způsob, jak odstranit armádní velení v čele se Sergejem Šojguem a Valerijem Gerasimovem?
Nezapomínejme, jak Kreml loni často střídal velící generály. Letos v lednu pak vzal okupační taktovku do svých rukou sám náčelník generálního štábu a autor ruské vojenské doktríny Gerasimov. Personální fičák skončil, aniž by se však na bojišti věci poté hnuly pro Rusko k lepšímu.
Co tedy dělat, když se Gerasimova asi nelze zbavit podobně jednoduše? V armádě by si to přece jistě vysvětlovali jako přiznání totálního zmaru. A demoralizaci by to jen prohloubilo.
Za této situace by tedy bylo od Putina sice krajně zoufalé, leč logické vsadit na Prigožina, který rád hraje roli protigerasimovské opozice. Při dobývání Bachmutu asi neminul den, aby si někdejší pasák, pak číšník a nakonec hrdlořez neodplivl ve smyslu, jací lemplové jsou ti vojáci. Hyneme v zákopech, neboť nám byrokrati v lampasech nedodali munici, roztruboval.
Mohlo to působit dojmem kuriózních přestřelek, za nimiž se řekněme dalo hledat mocenské soupeření mezi tajnou službou FSB coby výkonnou hadí pěstitelkou a armádou. Putin sám ale zůstával nad věcí a systém hladce fungoval ve smyslu, že se střílelo pouze po Ukrajincích.
Už proto bychom teď neměli v Prigožinovi shledávat ruského Clause von Stauffenberga, německého důstojníka, jenž stál v čele památného pokusu o atentát na Adolfa Hitlera.
Jinak řečeno, jistěže by bylo krásné už konečně jednou vidět Putinův Kreml v plamenech, ale když před tím varuje sám Putin, tak je namístě tomu moc nevěřit. Ať už zvítězí jedna parta nebo druhá, jemu jde o to, aby zůstal u moci. A patrně aby následně mohl rozpoutat teror, který by přehlušil jakékoliv remcání ohledně Ukrajiny.
A že by se mu to dělalo těžko, kdyby tím vítězem byl někdo, koho dnes označuje za zrádce? Společnost, v níž jsou všichni od malička vychováváni v představě, že pravda je věcí proměnlivou, pokud nějaká pravda vůbec existuje, by to neměla problém vstřebat. Zvlášť kdyby byla zbitá represemi stalinského rázu.
Psáno v sobotu 24. června v 16:30 SELČ.
