Komentář: Potřebujeme se. Evropa a Amerika jsou dva motory Západu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Není naší rolí radit Američanům, koho nebo jak mají volit. A už vůbec ne nyní, když si otevřeli cestu k různým variantám prezidentských kandidátů. Bude to jejich suverénní rozhodnutí. Za každých okolností. Nicméně je naším úkolem říci si včas, jak může americký vývoj souviset s naší vlastní bezpečností a bezpečností celého Západu. Jsme jeho šťastnou součástí (okolnostmi i prožitkem) již tři desetiletí.

Pokud bychom pozbyli dosavadního bezpečí, nebudeme svobodně rozhodovat o svých věcech ani si nebudeme moci vybírat, s kým a na čem spolupracovat. Bezpečí pramení z naší vlastní vůle se bránit a z našich vztahů se spojenci. Pouze vlastní silou bychom se dlouho bránit nedokázali. A USA jsou velmi významný spojenec.

Potřebujeme proto rozumět tomu, koho a jak si Američané do Bílého domu nominují a zvolí. A dodejme, že přinejmenším od předminulých prezidentských voleb je zámořská politika provázena vyšší mírou nejistoty a poklesem předvídatelnosti.

V čem je pro nás Washington nejhodnotnější? A v čem jsme naopak my jako Evropané důležití pro Američany? V základu je to poměrně triviální: Loď Západu je jenom jedna, společná. Ani Evropa, ani USA dnes nedokážou zajistit globální bezpečnost samostatně, jeden bez druhého. Ani Amerika nezvládne zároveň vojensky podporovat Ukrajinu, Izrael i Tchaj-wan, natož aby to dokázala Evropa. Nemluvě o významu politických synergií. Potřebujeme spolupracovat, sdílet společnou odpovědnost a unést ji. K tomu si musíme věřit i rozumět. O jakou odpovědnost se jedná?

Západ ani zdaleka nemá monopol na světový řád. Čína a nově také Indie představují stále významnější hráče nejen v indopacifickém prostoru. Rusko jako někdejší mocnost se uchýlilo k barbarství, protože na překotný vývoj nestačí. Zažívá globální a geopolitický úpadek nebývalých rozměrů. Silou chce zastavit svůj pád, alespoň opticky při pohledu ze Západu.

Přitom Rusko prohrává zejména ve východním směru. Je stále závislejší na Číně, ocitá se vůči ní v politicky i ekonomicky podřízené pozici. Kreml v nouzi propadl až do politického suterénu obývaného severokorejským diktátorem a perskými ajatoláhy. Nedokáže udržet bojeschopnou ani vlastní armádu. Za dva a půl roku se vojensky neprosadil proti mnohem slabší Ukrajině.

USA a Evropa nadále drží globální dominanci, pokud jde o vysokou hospodářskou, sociální a kulturní výkonnost. Ještě silněji to platí pro kvalitu a svobodu poměrů a životních podmínek. Proto jsme magnetem migrace a referenčním standardem kvality života. Takovou pozici nemá ani Čína, ani Rusko.

Západ nese primární odpovědnost za určování civilizačních agend. Od nadřazeného postavení práva nad politickou mocí – doma i mezinárodně – až po řešení stále citelnější globální klimatické změny. Ta je dnes patrná nejen ve vědeckých měřeních a modelech, ale hlavně v silných regionálních dopadech a nouzi milionů lidí na většině kontinentů. Řešení opět „táhne“ a určuje Západ spolu s vyspělými zeměmi, jako je Japonsko.

Pokud se má řešení prosadit, nemůžeme slevit. I v tom je naše strategická odpovědnost za udržení civilizace. Ruské pokusy podkopat dekarbonizační agendu souvisejí se zásadním poklesem ruského vlivu jako obrněné „benzinové pumpy“.

Hodnotová blízkost Evropy a Ameriky, Evropanů a Američanů, je historickým kořenem přežití Západu. Západu, jak ho dnes známe, žijeme, těšíme se jeho výhodám a jak mu rozumíme. Od vzdělání a sociálních podmínek i kvality života až po lidská práva a občanskou svobodu všech.

Soudržnost Západu v dnešních podmínkách neznamená udržování privilegií a nadvlády „bílé“ populace. Znamená schopnost globálně podporovat západní hodnoty a právo včetně rozpoznání a řešení hrozeb pro celou civilizaci. To je civilizační odpovědnost.

Možná se některým Američanům (právem) zdá, že Evropa nedělá dost – například ve výdajích na obranu a ve schopnosti ubránit se ruskému barbarství. A stejně tak se Evropanům může zdát, že s fenoménem Donalda Trumpa Američané poněkud vypadávají z modelu nadřazení práva nad politikou. A trochu v ohrožení se může zdát i neochvějné postavení demokratických voleb a důležitost klidného střídaní vlád – včetně parlamentní a demokratické kontroly vůdcovských excesů v amerických podmínkách.

Ideálem Evropanů je kooperativní přístup předvídatelné americké administrativy, nikoli excesy poražených a frustrovaných vůdců povzbuzujících útoky zdivočelé ulice na Kongres. Není a nemůže nám to být jedno a musíme o tom mluvit. Jde o elementární důvěru v systém a jeho principy a hodnoty. A to nejen ve válečné nouzi, ale v běžném provozu dnes již 32 demokraticky zvolených aliančních vlád závislých na své domácí demokratické podpoře.

Leckomu se možná líbí Trumpův přezíravý postoj k Evropě a Evropské unii, ale asi by se mu nelíbil pokus zrušit vliv voleb na vznik demokratické vlády nebo politicky motivované jmenování soudců Ústavního soudu.

Z posledního vývoje je nicméně zjevné, že virus populismu se opět rozmáhá i v Evropě, zatímco v Americe neslábne. USA nás draze zachraňovaly před divokým evropským nacionalismem už jednou. Evropa se od té doby zásadně proměnila. Byl to také hlavní důvod vzniku a kultivace projektu Evropských společenství.

My jsme dlouho stáli na druhé, komunistické straně železné opony. Cílem našeho bloku bylo demokratickou Evropu rozložit. Dělali jsme jí to, co dnes Rusko dělá nám. Evropské unii a její právní a politické odolnosti patří poklona za to, v čem dnes žijeme. Nebylo to naším dílem.

Vnitřní rozštěpení dnešních společností je patrné na obou stranách Atlantiku. Sociologické výzkumy ovšem dokládají jejich překvapivou přetrvávající hodnotovou blízkost v pohledu na základní agendy společné odpovědnosti Západu, na globální poměry ve světě, v pohledu na Rusko, Ukrajinu a její podporu, na význam NATO.

Ani Američanům není dnešní svět lhostejný. Vidí ho podobně jako my. Zda se to projeví v praktické politice, je ale výhradně věcí těch politiků, kteří jsou ve volební nabídce. Civilizačně, hodnotově, vzdělanostně i tíhnutím k solidaritě se Západ kulturně nevytrácí. Naopak dominuje a má nadále mimořádnou gravitaci.

Kvalitou a schopností domluvy svých politických elit se ovšem Západ vnitřně nevyvíjí k lepšímu. Vyniká to v porovnání s garniturou, která dokázala navzdory ideovému a systémovému antagonismu bezpečně uzavřít studenou válku a rozdělení světa. Od Gorbačova přes Kohla, Reagana či staršího Bushe až k Thatcherové nebo Mitterandovi. A to v době, kdy rozdíly mezi stavem společností na obou stranách železné opony nemohly být hlubší – nejen ve vzdělání či jazykové výbavě, ale v civilizovanosti, v občanské kultuře, sebevědomí i strachu, ve zvládání individuálních svobod a demokratických procedur.

V zaostalých komunistických poměrech jsme dokázali „vyprodukovat“ Wałęsu, Havla, Göncze, Landsbergise a další lídry s vizí a integritou. Zvládli bychom tehdejší úkoly s dnešními elitami? Je důležitou, nesamozřejmou kvalitou dnešní Evropy, že se svobodně a solidně vyvíjí i pod dnešními elitami a při poklesu soudržnosti společností.

Současný a budoucí vývoj v transatlantických vztazích se nezvratně dotkne naší bezpečnosti. Nemá to ale charakter fatální, osudové závislosti. Jsme v NATO čtvrt století, dlouho jsme se mohli adaptovat v klidných časech. Nemáme, pravda, příliš zkušeností s minulými turbulencemi mezi Evropou a USA během studené války. Ale nyní se od nás – i vzhledem k transatlantické nejistotě – čeká plný výkon. Dost už víme o složitosti vnitřních vyjednávání v NATO. Jeho evropské křídlo výrazně zesílilo jak s koncem studené války a opakovaným rozšířením, tak nedávno i se vstupem Skandinávců. S vývojem vzrostla popularita NATO třeba i v Turecku a na Slovensku. Vstřebali jsme bezpečnost a závazky i my v Česku.

Sbližují se i NATO a EU, která dnes daleko více zohledňuje názory a zkušenosti Východoevropanů v pohledu na Ukrajinu, na Putina nebo ve vnímání významu transatlantických vztahů. Prosazují se nové osobnosti z postkomunistických zemí na vysokých unijních postech.

Ale právě z našeho regionu se také zrodila nová odrůda nacionalistických extremistů, která jde svým populismem Rusku na ruku. Hazarduje i ve válečných podmínkách, kdy Evropa musí Rusku nejen vzdorovat, ale udržovat obranyschopnou Ukrajinu. Dokonce i bez ohledu na možný vývoj v USA.

Je možná paradoxem, že natolik těžíme, my i Slováci, z výsledků havlovského období, že ztrácíme sebezáchovné instinkty a chováme se, jako by bezpečnost byla nezničitelná banalita. Vývoj za mořem ale ukazuje, že může přijít doba, kdy bude stabilita i kurz společné lodi Západu více věcí odpovědnosti a dřiny Evropanů – nás nevyjímaje.

Nejistý, pro integritu Západu i problematický výsledek zámořských voleb by nás neměl vést k lámání hole nad transatlantickým spojenectvím. Byť z vývoje může vzejít pokus obnovit přímé dohadování se s Kremlem přes hlavy Evropanů. I pro tuto variantu budeme potřebovat více autonomní evropské politiky, jasnější shodu na definici toho, co je zájmem Evropy pro udržení hodnotové i geopolitické stability celého Západu. Věřme, že i americká demokracie má zdravé kořeny, ke kterým patří schopnost obnovy ze silné vnitřní konkurence mezi republikány a demokraty.

Čeká nás dost práce. Je dobré vidět, jak začal Evropu profilovat nový Evropský parlament společnou pozicí k podpoře Ukrajiny a konfrontaci Ruska i jeho přátel mezi Evropany. Je čas to proměnit v praktické kroky, inspirativní i pro Američany a jejich vlastní volební rozhodování. Věřme, že krize v transatlantických vztazích tyto vztahy nezničí, ale ozdraví.