Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Daniel Kahneman celý život zkoumal, jak se lidé rozhodují. A pak se rozhodl zemřít. Ne náhodou, ne pod tlakem nemoci, která by ho bezprostředně ohrožovala na životě, ale plánovaně a s rozvahou. Před rokem, 27. března 2024, ukončil svůj život ve švýcarské klinice ve věku 90 let.
Máloco mi tak vyrazilo dech jako zpráva o jeho smrti, kterou zveřejnil deník Wall Street Journal. Je to příběh o posledním rozhodnutí jednoho z největších myslitelů naší doby. Člověka, který odhalil, jak iluze kontroly a kognitivní zkreslení ovlivňují naše rozhodování – a který se nakonec rozhodl pro maximální akt kontroly nad vlastním životem.
Právě o rozhodování a jejich úskalích Kahneman zformuloval několik klíčových teorií. Mezi nimi i tzv. „peak-end rule“ – pravidlo, podle kterého hodnotíme zážitky nikoli podle jejich celkového trvání nebo průměrné intenzity, ale podle nejsilnějšího momentu a jejich konce. A zdá se, že přesně toto pravidlo aplikoval i na svůj vlastní život.
Jeho kariéra vyvrcholila v roce 2002 Nobelovou cenou. To byl ten „peak“, vrchol každého vědce. Ale co konec? Kahneman viděl kognitivní úpadek své matky. Později sledoval, jak jeho milovaná manželka Anne Treismanová postupně ztrácí sama sebe v mlze demence. A rozhodl se, že nechce, aby jeho příběh skončil podobně.
Je to jeden z největších paradoxů naší existence. I ten nejuspokojivější či nejšťastněji prožitý život může končit špatně. Dokonce asi platí, že je to pravděpodobné. Je to dané čistě neúprosností biologie či obecně přírodních zákonů. A nemůžeme s tím nic dělat. Nebo ano?
Kahneman strávil poslední dva týdny života se svými přáteli a rodinou v Paříži. Chodili do muzeí a galerií, restaurací i divadel. Jaro v Paříží, no není to nádherné? Pět dní před smrtí rozeslal Kahneman přátelům e-mail, ve kterém napsal, že „utrpení a ponížení posledních let života jsou zbytečná“. Je to věta, která zní jako teze z některé z jeho vědeckých prací. Chladná, analytická, založená na osobním pozorování. A přesto hluboce lidská.
Fascinující je, že v době, kdy se rozhodl odejít, byl stále aktivní. Pracoval na několika výzkumných článcích. Nebyl nevyléčitelně nemocný. Viděl ale budoucnost s jasností člověka, který strávil život studiem toho, jak si lidé představují vlastní budoucnost – a věděl, že tyto představy jsou často zkreslené. Možná právě proto se odhodlal k rozhodnutí, které nejenže by většina z nás neudělala, ale je pro nás nepříjemné na něj i jen myslet.
Příběh Kahnemanova konce vyvolává zásadní otázky. Především tu o hodnotě autonomie versus odpovědnosti vůči druhým. Jeho přátelé ho prosili, aby své rozhodnutí odložil. Nenaslouchal jim – což může být důkazem tvrdohlavosti či zahleděnosti do sebe, ale také i vítězství rozumu nad emocemi. Možná to pro Kahnemana bylo těžké, obtížné a bolestné. Ne kvůli strachu ze smrti, ale proto, že nechtěl způsobit bolet svým blízkým.
Je to jakási poslední laboratoř rozhodování, ve které se Kahneman stal zároveň experimentátorem i pokusným subjektem. A výsledek? Nedozvíme se ho. Čára smrti je i v tomto pokusu nepřekročitelná.
Kahnemanův verdikt se nedozvíme, může se zabývat maximálně tak vlastními pocity. Jeho rozhodnutí je plné stejných kognitivních pastí, které sám popsal. Obava z budoucího úpadku mohla být přehnaná. Předpověď vlastního budoucího utrpení mohla být falešné. Anebo ne.
Znepokojivý je precedens, který jeho rozhodnutí vytváří. Když jeden z nejvlivnějších myslitelů naší doby dojde k závěru, že život ve stáří nestojí za to, co to vlastně znamená? Kde je ta hranice, kdy se to stane? Jak to poznáme? A když už to rozhodnutí uděláme, kde je na hodnotové mapě? Je ukončit svůj život předčasně spíš odvážné, anebo zbabělé rozhodnutí?
Kéž bychom znali odpovědi.
Kahneman přežil holocaust, když se jako dítě skrýval s rodinou v jižní Francii. „Byli jsme loveni jako králíci,“ napsal. Prožil mimořádný život, změnil způsob, jakým chápeme lidské rozhodování, a pak se rozhodl odejít podle svého.
Je těžké, vlastně nemožné ho odsoudit. Je ale také těžké se s jeho rozhodnutím ztotožnit. Protože pokud měl pravdu v jedné ze svých hlavních tezí – že lidé nejsou ani racionální, ani iracionální, ale jednoduše lidští – pak jeho poslední rozhodnutí bylo velmi lidské. Plné strachu, naděje, lásky i rozporů.
Asi každý si položí otázku, jak bych se zachoval já? A upřímně – nemám na ni odpověď. Ale vím, že díky Kahnemanovi si ji klademe informovaněji a s hlubším pochopením toho, jak složitý proces rozhodování je. Otázka je, zda je vůbec šťastné, že jsme se tyto detaily o jeho smrti dozvěděli. Protože z povahy věci je Kahnemanův konec nedokončený experiment, jehož výsledek se nikdy nedozvíme.
Každý lidský život je svým způsobem nedokončený experiment. Ten Kahnemanův byl výjimečný a taky výjimečně skončil. Víc o tom napsat nelze.
