Článek
Je vám třeba pětatřicet, žijete v Rusku. Máte už dost zkušeností, abyste ze zpráv podávaných i dominantními prokremelskými médii vyčetli, co se děje kolem Ukrajiny. A zároveň vidíte, že všechno kolem vás jde od deseti k pěti. Nijak se neangažujete, máte rodinu. Jste rádi, že se vás válka přímo netýká a že můžete v neděli vyrazit na ryby. A v tom dostáváte povolávací rozkaz.
Takže máte tři možnosti. První je, že prostě vezmete nohy na ramena. Utečete do ciziny. Nějak.
Druhá, že se podřídíte rozkazu – pravděpodobně s obavou, že se vrátíte v rakvi či v lepším případě pološílení, s nějakou trvalou zdravotní újmou. Teď před zimou by se dalo odhadovat, že i v podobě omrzlin.
Třetí možnost, v několika konkrétních obrazech: Polít se hořlavinou jako v pondělí jeden muž na autobusovém nádraží v Rjazani, městě dvě stě kilometrů jihovýchodně od Moskvy, škrtnout sirkou a zvolat: Nechci na frontu! Nebo si někde pořídit zbraň a v odvodové kanceláři vystřelit po vojenském komisaři. Jako to udělal pětadvacetiletý Ruslan Zinin v jednom městě na Sibiři. Tamější gubernátor už přislíbil, že útočník bude přísně potrestán. Anebo, přidejme ještě pro úplné dokreslení, vyrazit veřejně protestovat jako aktivista Artěm Kamardin, jenž se podle evropského vydání listu Novaja Gazeta v Moskvě zúčastnil čtení poezie u pomníku Vladimira Majakovského. Setkání se podle organizátorů mělo nést v „protimobilizačním“ duchu. Jak dopadlo? Policie zatkla Kamardina spolu s jeho přítelkyní. Ta byla sice den nato propuštěna, ale v cele utrpěla při bití otřes mozku a ukázali jí tam video, jak jejímu příteli vrážejí činku do análního otvoru. Jiné video, které už koluje po internetu, ukazuje zmučeného aktivistu Kamardina provolávát slávu Novému Rusku, což je označení, jež Kreml používá pro okupované části Ukrajiny.
Čtvrtou variantou by ještě mohlo být, že narukujete a pak se záměrně necháte v zákopech zajmout Ukrajinci. Jenže je to možnost navýsost krkolomná, vzdálená. Čili zpět. Kterou z těch tří výše uvedených cest zvolíte?
Někteří evropští politici už mají jasno, jak by si Rusové měli vybrat. Šéf litevské diplomacie Gabrielius Landsbergis napsal na Twitter, že jeho země nebude dávat azyl těm, „kteří jen utíkají před odpovědností“, a dodal: „Rusové by měli zůstat a bojovat. Proti Putinovi.“ Jak přesně to mají dělat, když je zatknou a týrají i při sebemírumilovnějším projevu nespokojenosti, však Landsbergis bohužel neporadil.
Podobně hodlá utíkajícím Rusům zabouchnout dveře i česká vláda. „Rozumím, že Rusové prchají před čím dál zoufalejšími rozhodnutími Putina. Ale ti, kteří ze země utíkají proto, že nechtějí plnit povinnost uloženou jejich vlastním státem, nesplňují podmínky pro udělení humanitárního víza,“ sdělil ministr zahraničí Jan Lipavský. Premiér Petr Fiala ho v tom podpořil. Prý není důvod k prchajícím Rusům přistupovat jinak než k jiným žadatelům o azyl.
Zajímavé přitom je, že zpočátku války to byl právě Fiala, kdo hovořil jinak. Po návratu ze své průlomové březnové návštěvy v Kyjevě, kam vyrazil v rámci čtyřčlenné delegace spolu s kolegy ze Slovinska a Polska, prohlásil: „Bavili jsme se (s Ukrajinci) o některých velmi konkrétních krocích, třeba že by se z hlediska dlouhodobého vývoje mohla vytvořit koalice států, nejen z EU nebo NATO, které by poskytovaly azyl vojákům Ruské federace, kteří se rozhodnou nebojovat a dezertují.“ A vida, když se představa ruských dezertérů teď stala aktuální, Fiala bez uzardění otočil. Po takové koalici už nevolá.
Situace se tedy aktuálně má tak, že zatímco Německo chce zběhy přijímat, Česko spolu s Polskem a pobaltskými státy nikoliv. Velvyslancům EU se při pondělním setkání v Bruselu nepodařilo najít společné řešení. Debata na evropské úrovni bude pokračovat.
Samozřejmě existují pádné bezpečnostní důvody, proč být navýsost opatrní. Těžko říct, kolik z těch, kteří prchají, nadále pěstuje k Vladimiru Putinovi a k jeho chladnokrevné dobyvačné tvrdosti sympatie. Jisté je jen to, že se jim nechce do války.
A nikdo soudný v naší části světa si nechce nasadit veš do kožichu v podobě páté kolony. Zrovna pobaltské státy lze chápat. Mají s nimi letité zkušenosti.
Kreml by navíc v případě otevření stavidel vyslal do Evropy spolu s dezertéry i svoje špiony podobné těm, které se zde horko těžko podařilo v minulých letech vypovědět z ruských ambasád. Byl by to obrovský úkol pro kontrašpionážní služby, abychom se nespálili.
Leč, na druhou stranu, lze si obhájit, že budeme vůči lidem na útěku aplikovat princip kolektivní viny? Smír v Evropě po druhé světové válce je postavený i na tom, že tento princip už nesmí mít hlavní slovo. Teď přichází chvíle, kdy se ukáže, jestli to nebyly jen prázdné řeči.
