Komentář: Pojďme si to přiznat. Přišli jsme o spojence a jsme zranitelní

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Měl se Zelenskyj držet zpátky? Měl být diplomatičtější? Vždyť jeho životním zájmem je, aby měl Washington na své straně. Proč si nevzal oblek?

Takové úvahy se po televizním diplomatickém spektáklu částečně nesou veřejným prostorem. Jsou pochopitelné. Ale chybné a částečně nebezpečné.

Pojďme si nejprve představit, jak by poklonkování Trumpovi asi vypadalo. Zelenskyj v obleku, poprvé od ruské invaze v roce 2022, nehne ani brvou, když mu Trump říká, že je příliš nenávistný vůči Putinovi, že se s ním špatně pracuje.

Odhlíží od vraždění, znásilňování, mučení, upalování, tedy všeho, čím si Ukrajinci a Ukrajinky museli kvůli ruským vojákům projít.

Zelenskyj, jehož primární zodpovědností je přežití svobodné Ukrajiny a jejích obyvatel, se nechává školit J. D. Vancem. Nemluví, a když, tak pochlebuje Trumpovi.

Poté před kamerami a blesky fotoaparátů podepisuje smlouvu, která americkým firmám umožní těžbu vzácných kovů a minerálů na Ukrajině.

Za vzdání se nerostného bohatství své země získá příslib, že někdy v budoucnu možná dostane nějaké záruky proti Putinovi. Bude věřit Trumpovi a žít v iluzi, že je stále ještě spojencem. Že Spojené státy podporou Ukrajiny investují i do vlastní bezpečnosti, protože nechtějí mít silné a agresivní Rusko.

Zelenskyj jde po koberci ke svému obrněnému autu. Odjíždí ponížený, oslabený. Před světem, před Putinem, před Evropou. Nezískal nic, ztratil svou silnou pozici.

Jinými slovy: Předpokládat, že měl Zelenskyj v Bílém domě volbu, je falešné.

Myšlenkové uchylování se k úvahám, co měl Zelenskyj udělat jinak, je pochopitelné. Zejména v Česku.

Stále ještě žijeme v zajetí syndromu velmocenské závislosti. Projevuje se to neustálým připomínáním (mimochodem komunisty hojně využívaného) mýtu o mnichovské zradě v roce 1938.

Naše bezpečí a budoucnost přeci závisela na velmocenské politice. Byli jsme větrem smýkaným balonkem. Ač se snažíme o nějaký směr, stejně zafouká a my nemáme jinou možnost. Ať už zrovna fouká z císařské Vídně, nacistického Berlína, komunistické Moskvy, kapitalistického Washingtonu, nebo byrokratického Bruselu.

Výsledkem takového syndromu je neexistence svobodné vůle a pocit malosti. Takhle „nemocní“ nemáme možnost tvořit svět, nemáme možnost přispět k vlastní obraně.

Svou bezpečnost tudíž přenášíme na Spojené státy, které nás přeci vůči putinovskému Rusku ochrání.

Trumpovo sepsutí Zelenského nás mentálně staví do velmi těžké situace. Hroutí se nám pilíř, na kterém stojí náš niterný pocit bezpečí. Nechceme to přijmout. Odmítáme přítomnost a bojíme se budoucnosti.

Proto hledíme v první řadě na Zelenského a zkoumáme, co mohl nebo měl udělat. Proč se nezachoval jinak, aby se tohle nestalo. Aby neskončilo bezpodmínečné spojenectví mezi Spojenými státy a Evropou.

Nevíme, jestli nás nadále chrání článek 5 Severoatlantické aliance (Trump tento týden na dotaz řekl, že ho „podporuje“.) Pokud si tím ale nejsme jistí, nemůže fungovat jako odstrašení agresorovi. Což Zelenskyj svým nebojácným přístupem světu ukázal. A je lepší vědět než bloudit ve slepé víře.

O Trumpově transakčním přístupu jsme si navíc mysleli, že když mu nabídneme dostatečně naditý pytel dolarů, bude vše při starém. Jenže transakční přístup také znamená, že stará spojenectví neplatí.

Jsme zranitelní.

Prožíváme bolestivý rozchod s dlouholetým partnerem, s velmi hlubokým vztahem. Někdy převládala nenávist, jindy nekritický obdiv, ale nikdy lhostejnost. Zatímco si nechceme připustit, že vztah, jak ho známe, končí (a můžeme doufat, že v budoucnu třeba budeme aspoň kamarádi), tak nám před dveřmi stojí vymahač a hodlá nám sebrat to nejcennější. Svobodu.

Hledáním, co mohl Zelenskyj udělat jinak, lpíme na minulosti a na snaze věřit, že to není konec vztahu.

Protože jakmile pohlédneme pravdě do očí, přichází žaludek svírající strach, úzkost, paralýza.

Na to ale nemáme čas.

Za východními dveřmi pořád stojí agresivní, šikanózní a neurotický bijec, který přemýšlí, jestli je má vyrazit. S posledním dění v něm možná sílí přesvědčení, že za dveřmi je toho spousta, co si může vzít. A chrání to jen zámek, dva panty a pár vystrašených puberťáků.

Musíme si přiznat, že na to jsme v Evropě sami. Jak píše seniorní editor Anthony L. Fisher pro MSNBC: Náš prezident, téměř po celé století známý jako „vůdce svobodného světa“, tuto pozici opustil. Nabízíme, prostřednictvím naší vlády, pouze podporu na základě mafiánských transakčních praktik: „Dáte nám vaše přírodní zdroje a my vás ochráníme. Možná.“

Neustále dumáme nad tím, jestli bude Evropa jednotná. Na to není čas. Pojďme si říct, že bude, a pojďme podle toho jednat. Protože alternativa nesmí nastat. Jde v tuto chvíli o naše přežití. A to nás musí motivovat. A pokud se Evropu v jejím vlastním přežití snaží někdo sabotovat, musí úplně jasně pochopit, že to není možnost.