Článek
Komfortně jsme se po týdnu zabydleli v představě, že si Vladimir Putin naběhl, protože se mu s výjimkou Chersonu nepovedlo obsadit ukrajinská města. A že je šílencem, jak hned sdělil i zdejší český prezident, protože kdo jiný než cvok by mohl dnes v Evropě uvést do chodu agresi vůči jiné zemi.
Fotka, jak Putin bizarně sedí na opačné staně dlouhého stolu, když dává ministrovi obrany a šéfovi generálního štábu povel k uvedení jaderných zbraní do pohotovosti, dobře nahrála této tezi o odtrženosti, ba deliriu. Zvlášť v porovnání se záběry ukrajinského prezidenta, který vypadá normálně a lidsky, když v obklopení svých pobočníků natáčí na svůj mobil videa s poselstvím vzdoru.
Jenže stejně jako jsme kremelského vládce neodhadli, když se vedla debata o tom, co má za lubem, podobně můžeme být mimo realitu i nyní. Sice se Putin možná uchýlil na nějaké své Orlí hnízdo poblíž nějakého ruského Berchtesgadenu, ale co když i tam, v bublině, zůstal tím, čím byl vždycky? Chladnokrevným kágébáckým vrahem, který dokáže věci číst a hlavně se umí přizpůsobovat, jak to předvedl v Sýrii, když místo pozemní akce po vzoru Američanů v Iráku zvolil ničivé nálety na města s cílem demoralizovat protiasadovské bojovníky. A uspěl.
Teze, že se zbláznil, je pohodlná i proto, že nás nenutí klást otázku, jestli demokratický svět neudělal chyby v době, kdy se vše teprve chystalo. Třeba tu, proč se Putinovi jen ustupovalo: když čečenský Groznyj lehl popelem, když z Gruzie zůstalo územní torzo, když zelení mužíci okupovali Krym, když se k zemi zřítilio sestřelené malajsijské letadlo nad ukousnutou částí Ukrajiny, když po raketových zásazích hořely přeplněné nemocnice v syrském Aleppu, když vyšlo najevo, že ruští agenti zabili dva lidi ve Vrběticích. Putinovi s jídlem rostla chuť. Na tom však přece není nic samo o sobě zase až tak šíleného. Spíše je šílené, jak mu to procházelo.
Moskva sice vidí, že se západní země nevídaně vybičovaly. Je tu třeba fenomenální německý obrat v dodávání zbraní Ukrajině a zdvojnásobení obranného rozpočtu do budoucna nebo donedávna nemyslitelný švýcarský přemet ve věci nedotknutelnosti bankovních vkladů. Tohle ani Putin asi nečekal. Jenže jedna věc tu zůstala. Západní státy samy válčit nehodlají. Země Severoatlantické aliance nechtějí vyhlásit bezletovou zónu nad Ukrajinou, kterou by pak musely vynucovat svými stíhačkami a vystavovat se nebezpečí přímého konfliktu.
To je skulina, na kterou Putin míří. Ví, že i kdyby Ukrajinu rozmlátil napadrť, nikdo zvenčí nepřijde a nevytasí na něj kudlu. A taky ví, že tuhle válku prohrát nesmí, protože jinak by ho to pak smetlo podobně jako Slobodana Miloševiče dva roky po prohrané válce o Kosovo.
Ruské ztráty mohou být obrovské. Kdyby byla pravda, že už přišlo o život devět tisíc vojáků, jak řekl prezident Zelenskyj, rovnalo by se to už takřka šestině všech ztrát na životech, které utrpěli Američané za deset let ve Vietnamu. Či jinak, blížilo by se to počtu obětí tříletého srbského bombardování obklíčeného Sarajeva. Za osm dní! Leč v Rusku nejenže není svobodný přístup k informacím, natož svobodná debata, ale hlavně tam mají lidé kvůli setrvalé propagandě a vymývání mozků zažité, že oběti se podstupovat musejí a že bylo už hůř, třeba za druhé světové války.
Takže zpět k tomu zásadnímu: Jistěže by nás sestřelování ruských letadel nad Ukrajinou v rámci bezletové zóny, jaká byla třeba zavedena za Saddáma Husajna nad iráckým Kurdistánem, objektivně posunulo k třetí světové válce. Ale copak se totéž ještě před pár dny neříkalo v souvislosti s ukrajinskými prosbami ohledně dodávek útočných zbraní? A neříkalo se přesně tohle i o spojeneckých náletech na Kosovo a Bělehrad v roce 1999?
Český velvyslanec při NATO Jakub Landovský v těchto dnech uvedl, že zapojení NATO do konfliktu v podobě vynucení bezletové zóny, která by mohla omezit ruskou schopnost ničit Ukrajince, je přesně to, co Putin chce, protože by to prý byl „eskalační krok“.
Ano, lze na to říct, pokud je Putin blázen, chce to. Ale pokud není, což bychom si už konečně měli začít připouštět, tak se toho bojí. Protože by ho to – a patrně pouze to – mohlo zastavit.
Možná budou Ukrajinci ještě pár týdnů obdivuhodně vzdorovat a my jim budeme se zadostiučiněním dodávat zbraně. Jenže začátek Putinova konce to nepřivolá. Ten se dostaví, až Kreml přijde i o tu skulinu, která mu umožňuje, aby si dál šel na Ukrajině za svým cílem.
Leda v případě bezletové zóny by navíc Kreml možná přistoupil na nějakou kompromisní variantu, která by mu umožnila zachovat si tvář. Třeba v podobě zastavení ruských vojsk tam, kde jsou, nebo ideálně jejich stažení za nedávnou linii fronty na Donbasu, respektive zpět na Krym. Ukrajina by v tom případě zůstala územně osekaná. Jenže Putinovi by to – navzdory ukrajinskému vítězoslavnému jásotu – otevřelo dveře pro propagandistickou interpretaci ve smyslu, že uštedřil „nacistickému režimu“ v Kyjevě facku, a proto se teď může vrátit, kde byl.
Nezbývá než jít do rizika, pro něž tu nejsou historické paralely. Kubánská raketová krize z podzimu 1962 byla v tomto ohledu čajíčkem. Tenkrát zůstalo u souboje nervů a na konfrontaci nedošlo. Tady nejspíš dojít musí.
