Komentář: Proč se na světě dějí hrůzné věci? Chybí výchova k hrdinství

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jako každého studenta psychologie, i mě na škole naprosto nadchl Zimbardův experiment. Se spolužáky jsme tenkrát poměrně naivně jeho a obdobně známému experimentu Milgrama říkávali „poslední opravdové“ studie. Byly to experimenty skutečně „na punk“, při nichž se nebral zřetel na etické standardy a kodexy, které svazují ruce dnešním výzkumníkům.

Zimbardo mohl vzít skupinu studentů-dobrovolníků, zavřít je do žaláře v roli vězňů i dozorců a pak sledovat jejich ryzí podstatu. K experimentu se dokonce sám přidat, a ještě za to celé sklidit ohromnou slávu a obdiv do konce života.

Dnes by za to možná skončil před soudem. A nejen to. Nehledě na její slávu se později studie – spolu se spoustou dalších – stala předmětem velké replikační krize, která dodnes zmítá oborem psychologie. Ukázalo se totiž, že lidství, které v účastnících svého experimentu pozoroval, možná nebylo až tak ryzí. Možná v tom hrála dost velkou roli i jeho vlastní osobnost a třeba také právě to, že tyhle divoké studie dávného Západu neměly moc společného s přesným a kontrolovaným přístupem vědeckého výzkumu, který by se dal replikovat.

V tom je koneckonců slabé místo všech psychologických experimentů, které vyústilo v tak velkou krizi. Dát lidi do sterilní laboratoře a zkoumat je pod mikroskopem zkrátka nejde. Člověk je velice komplexní organismus, který se chová mnohdy nevyzpytatelně – a mnohdy třeba vyzpytatelně –, ale z důvodů, které jsou zcela jiné a mnohem hlubší, než je účel daného experimentu.

Dokonce ani náš mozek, který se díky moderním přístrojům už měřit dá, nás nechává v temnotě s velkými otazníky. Jeho vývoj, plasticita, propojenost, lokalizace jednotlivých funkcí či opačný, holistický pohled nám jsou dodnes velkou záhadou a lákají nás k ještě podrobnějšímu, přesnějšímu, a tedy izolovanějšímu výzkumu.

Zimbardův experiment však patřil do širokého kontextu poválečného světa, který se vzpamatovával ze šoku a pokoušel se pochopit – a vysvětlit –, co se to tenkrát stalo. Je lidské zlo opravdu tak banální, že pouze tupě následujeme své okolí za cenu hromadné destrukce? A není tohle náhodou tak základní otázka, že se na ni snažíme mermomocí odpovědět i za cenu skandálního zavírání studentů do vězení?

Pokud bychom byli v Zimbardově situaci, neudělali bychom to stejně, abychom se konečně přiblížili k tomu nejtemnějšímu jádru lidství, skoro si na něj sáhli a s fascinací konečně pochopili, proč se na světě dějí hrůzné věci? Možná tomu experimentu dokonce každý tajně fandíme, protože ho chápeme z hloubky duše.

Všechny tyhle otázky mi běžely hlavou, když jsem vcházela do auly Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde měl Zimbardo přednášet. Přemýšlela jsem, jaký tento otec moderní, poválečné psychologie bude, a trochu jsem se bála velkého zklamání, neboť jak se říká – Never meet your heroes, tedy Nikdy se nesetkejte se svými hrdiny.

Když však vešel, bylo mi okamžitě jasné, že podobnou slávu jako on hned tak někdo z nás nesklidí. Zimbardovi by se těžko někdo vyrovnal. I ve svých třiaosmdesáti letech vyzařoval neuvěřitelný šarm a energii, svým charismatem ihned celou aulu doslova ochromil. Se zatajeným dechem jsme poslouchali, že je teď uprostřed svého turné po Evropě a následně letí na Island, kde se bude učit jezdit na sněžném skútru. Bylo to naprosto jasné. Stál před námi opravdový gigant, z jehož každé studie by se stala klasická.

Byť však všichni známe Zimbarda pro jeho Stanfordskou studii a bereme ji coby vrchol jeho kariéry, pro něj byla pouhým začátkem. Strávil celý zbytek života tím, že své poznání zla použil k tomu, aby mu mohl v co největší míře zabránit. Hlavní koncept svého učení pojmenoval „The Banality of Heroism“, tedy pokud je zlo banální, dá se mu i banálně postavit. Stačí jenom uvědomit si danou situaci a sebrat odvahu být tím prvním, kdo se ozve, neboť zlo se jako stádní chování prolomí jednoduchým projevem alternativní volby.

Toto poselství on sám a jeho nezisková organizace „The Heroic Imagination Project“ učili po celém světě od nejmenších až po dospělé. Zimbardo pevně věřil v to, že kdybychom k takovému hrdinskému chování byli všichni odmala vedeni, systémové zlo v rozsahu, v jakém existovalo za války, by bylo mnohem méně pravděpodobné.

Z přednášky jsem odcházela s pocitem, že jsem svého hrdinu poznala. Nejenže nezklamal, ale nadchl mě dokonce mnohem víc než z učebnice. A nad banalitou dobra či hrdinství přemýšlím dodnes, protože tupého následování za cenu hromadné destrukce vidíme bohužel čím dál více. Chovali bychom se například k naší planetě jinak a zabránili tím genocidě biodiverzity, kdybychom se nebáli se častěji postavit proti proudu a ukázat alternativní možnost? Třeba bychom to na Zimbardovu památku mohli dnes všichni zkusit.