Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Upřímnost je hezká vlastnost, obvlášť u politiků. To proto, že u nich nepatří zrovna ke standardní výbavě. Jenže v podmínkách války tak obludných rozměrů, jako je agrese vůči Ukrajině, to neplatí. Jsou věci, o nichž ať politici raději nemluví, i kdyby v jádru měli pravdu.
Prezident Petr Pavel před pár dny poskytl rozhovor vlivnému bavorskému listu Süddeutsche Zeitung. Většinou říkal samé správné věci. Uvítal nasazení tanků z Německa a stíhaček ze Slovenska. Podotkl, že by si přál vítězství Ukrajiny tak, jak si jej přeje ona sama - v podobě osvobození všech okupovaných částí, zaplacení reparací ze strany Moskvy a potrestání válečných zločinců. Pak však dodal: „Musíme si ale položit otázku, zda je to realistické. Pokud ne, tak z toho vyplývají scénáře, které vždy budou představovat nějaký kompromis.“
Taková úvaha se samozřejmě nabízí už proto, jak málo se na Ukrajině posouvá frontová linie. Pavel zkrátka promluvil o alternativě, kterou novináři a analytici často zmiňují. Nikoli proto, že by si sami přáli, aby se Kreml dočkal úspěchu v podobě kompromisního smíru, ale protože vidí, jak těžké je udržet Ukrajinu v popředí zájmu, když to tam je pořád to samé.
Jinak řečeno, v mnohých očích se dozajista rýsuje, že by se se dosavadní jednota svobodného světa mohla začít neslavně drolit. Ukrajinci by dostávali méně zbraní a munice. Vyhlídky na jejich vítězství by se pak rychle rozplynuly. Kyjev by musel zachránit to, co by zachránit ještě šlo, asi opravdu jen „nějakým kompromisem“ - potupným, deprimujícím.
Jenže když takto začne situaci rozebírat politik, budí na rozdíl od novinářů a analytiků dojem, že tu variantu pokládá na stůl, aby ji legitimizoval. Nestává se realistou, nýbrž defétistou.
Přečtěte si analýzu Tomáše Perglera:
Petr Pavel je sice prezidentem teprve pár týdnů, ale jak sám často zdůrazňoval ve volební kampani, pár zkušeností na světové scéně už nasbíral. Konkrétně když sloužil ve vojenském výboru NATO. Teď lze ale říct, že se má ještě pořád čemu učit. Třeba by si mohl začít pořádněji všímat, jak o válce mluví ostatní viditelní politici ve světě. Otázky ohledně budoucího vývoje odbývají sice zaběhlou, nicméně jedinou správnou odpovědí, že vojenská podpora Kyjevu potrvá „as long as it takes“, tedy dokud to bude zapotřebí.
Právě těchto pár anglických slov se fakticky stalo leitmotivem přístupu svobodného světa k ukrajinským „scénářům“. Variantu, že by ani jedna strana, natož ta ukrajinská, neměla sílu vojensky uspět a že by tedy nezbývalo nic než kompromis, politici veřejně nepřipouštějí. Šéf unijní diplomacie Josep Borrell, jenž sice nebývá považován zrovna za nejlepšího řečníka na kontinentě, to počátkem měsíce po setkání s ministry obrany zemí EU trefně zarámoval takto: „Žijeme ve válečné době. A musíme si, nezlobte se, osvojit válečnou mentalitu.“
Nelze přitom namítnout, že to byla jen jedna Pavlova nešťastná věta v jednom rozhovoru. Mimo zónu válečné mentality zabrouzdal i v rozhovoru pro polský list Rzeczpospolita. Uvedl, že Ukrajina má pro očekávanou jarní ofenzivu jen jednu šanci, protože, jak dodal, Západ také nemá nekonečné prostředky, aby mohl Ukrajinu v dohledné době vybavit na další ofenzivu.
Opět lze nad tím konstatovat, že v jádru má Pavel asi pravdu. Jenže je vážně nutné Ukrajince z pozice vrcholného veřejného činitele takhle stresovat? Copak mu nedochází, že jeho slova vyzní motivačně - pro Rusy? Je prezident, nikoli analytik, natož nadále voják. Mohl by si to už uvědomit a tomu adekvátně pak s Ukrajinci držet basu.
