Článek
Eduard Heger je premiérem, byť jeho vláda nemá důvěru. Přesto vládne. A přestože vládne, tak vlastně nevládne, protože nemá důvěru. A navzdory tomu, že nevládne, bude nevládnout až do září.
Eduard Heger je navíc ministrem zdravotnictví a financí, protože původní ministři museli odejít. A nové nelze jmenovat, protože vláda nemá důvěru. To znamená, že má Heger tři funkce najednou, a v žádné z nich nemůže nic dělat. Ale je to vlastně normální, protože celá vláda nemůže nic dělat.
A to je teprve začátek. Soustřeďte se, teprve teď se to začne komplikovat.
Slovensko je totiž potřeba zachránit před Robertem Ficem. A spasit ho chtějí úplně všichni. Škoda, že každý sám za sebe. A každý, kdo chce zemi zachránit, o sobě říká, že je demokrat. Demokratů máme obrovský přebytek.
Eduard Heger oznámil odchod z hnutí OĽaNO Igora Matoviče a založení nové strany. Tuto stranu nazval Demokraté. A protože je Slovensko potřeba zachránit před Ficem, vyzval k integraci.
Kromě Demokratů však existují i demokraté, což jsou strany, které také chtějí spasit Slovensko před Ficem a chtějí se integrovat. Ovšem nikoliv nutně s Demokraty.
Kromě demokratů a demokratů existují ještě další demokraté, což jsou také strany, které chtějí Slovensko zachránit před Robertem Ficem, ovšem nechtějí se integrovat s nikým.
A pak existují ještě čtvrtí demokraté, kteří zakládají nové strany. A rovněž demokraté-jednotlivci, kteří hledají, kam se integrovat.
Vlastně tak máme Demokraty, demokraty, demokraty, demokraty a demokraty, a právě proto, že jich je tolik, Slovensko před Robertem Ficem nezachrání. Stranická integrace znamená, že se jich objeví ještě víc. Naděje na záchranu spočívá v tom, že se něco stane. Ale nikdo neví, co by to mělo být, odkud by to mělo přijít a kdo by to měl udělat. Takže všichni cosi dělají, ale výsledek je nulový.
Mimochodem, s Eduardem Hegerem odešli čtyři ministři k Demokratům, takže strana, která neprošla žádnými volbami, má ve vládě šest ministerstev a premiéra. A přesto nevládne. A všichni říkají, že je to v pořádku.
300 tisíc rohlíků a dav na Václavském náměstí
Slovenská politika vypadá takto: Igor Matovič vypočítal, že kdyby Směr nekradl, měl by každý důchodce 300 tisíc rohlíků. Počítat umí, vždyť byl do loňska ministrem financí. A ministrem financí byl, i když podle svých slov nic nevlastní, nemá ani platební kartu a peníze mu přiděluje manželka. Otázka, co by důchodce dělal s 300 tisíci rohlíků, zůstává nezodpovězena.
Slovenská společnost pak vypadá takto: davy lidí pochodují městy a protestují za mír, tedy za Rusko. Statisíce lidí si myslí, že skutečnou obětí vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové byl Robert Fico – tedy pokud k vraždě vůbec došlo. Myslí si, že skutečnou obětí teroristického činu v klubu Tepláreň byl někdo jiný – tedy pokud se to skutečně stalo. Myslí si, že opravdovou obětí války na Ukrajině je Rusko – tedy pokud je válka skutečná.
Když to v Česku vidíte, smějete se nám a kroutíte nad námi hlavami. Dokud nezažijete stejnou demonstraci, která se sice tváří, že je proti chudobě, ale je spíše proruská a její účastníci navíc chtějí zaútočit na Národní muzeum.
Když to vidíme na Slovensku, smějeme se vám a kroutíme hlavami. Dokud něco podobného nezažijeme znovu u nás. Nemáme si moc co závidět.
Je těžké být normální
Na prezidentku Zuzanu Čaputovou útočil Robert Fico, protože údajně nadržuje Igoru Matovičovi a progresivistům. Ale stejně tak na ni útočil Igor Matovič, protože údajně nadržuje Robertu Ficovi a progresivistům. Myslím, že je zřejmé, kde je problém.
Na dnešním Slovensku, v dnešní společenské a politické situaci, mezi těmi nenormálními lidmi je těžké být normální a dělat normální věci. Nekřičet, chovat se slušně, dělat malá, ale důležitá gesta – a vědět, že v tom člověk není sám.
Právě proto byla návštěva vašeho prezidenta Petra Pavla v Bratislavě tak osvěžující. Bylo to setkání dvou lidí, kteří si rozumějí z hlediska hodnot i lidsky.
Uctili památku Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové i obětí střelby u klubu Tepláreň. Prezentovali hodnoty, které jsou klíčové, protože jsou civilizační, a učinili tak přirozeným způsobem. Mluvili o věcech, o kterých bychom rádi mluvili i my, ale místo toho se bavíme o 300 tisících rohlíků pro každého důchodce. Redaktor Seznam Zpráv Filip Harzer tady nedávno brilantním způsobem popsal, že kromě premiéra se do slovenských voleb chystají zapojit i čtyři expremiéři.
Pět premiérů, pět druhů demokratů, a stejně nic moc výsledek. Ale vy se zase hádáte o cenách leča!
Rozum versus zuřivost
Návštěva Petra Pavla byla jako vítaný závan klidu a normálnosti. Byla příkladem toho, na co jsme tady na Slovensku už trochu zapomněli: že politika by neměla být o neustálém křiku a osočování, ale že se dá dělat i v klidu. Že by se měla především opírat o nějaké hodnoty, a ani ty nemusí být převratné: stačí rozhodnost, rozum, slušnost.
Když vedle sebe stáli Zuzana Čaputová s Petrem Pavlem, byl to obrovský rozdíl oproti rozvášněným davům ve slovenských městech, dokonce i proti rozvášněnému davu na Václavském náměstí. Byl to obrovský rozdíl proti hyperaktivní agresivitě Andreje Babiše a mstivé agresivitě Roberta Fica.
Je to úplně jiný přístup k politice, ke společnosti, k životu, k sobě samému: klid a rozum versus křik a vztek. Tento boj svádíme v obou zemích. Někdy vyhráváme více, někdy méně, ale nikdy ne navždy.
Jistě, byla to formální návštěva a povinnost. Jsem si jist, že Andrej Babiš by také přijel a cítil by se tu jako doma. Ale asi by to vypadalo trochu jinak. Proto bychom si měli vážit okamžiků, kdy se můžeme podívat na své politické představitele a říct si, že se dá vyhrát slušně a na úrovni. Jaká to normální politika! Krása!
My, Slováci, bychom vám mohli vyprávět, že se to může kdykoli zvrtnout. Proto teď potřebujeme takové spojence, jako je Pavel.
