Článek
V Paříži, poslední dobou proslulé i proměnou města pro automobily na město pro lidi, uspořádali referendum o sdílených elektrokoloběžkách. Velká většina zúčastněných v neděli hlasovala pro jejich zákaz.
To zní na první pohled jako překvapivá zpráva: Paříž, ta průkopnice trendů v městské mobilitě 21. století, najednou jeden z nich odmítá. Desítky ulic se tu za srozumění většiny obyvatel mění v cyklistické bulváry, standardní povolenou rychlostí se stala třicítka – a elektrické koloběžky vadí? Má to logiku?
Ve skutečnosti docela přirozenou. Klidnější, bezpečnější, udržitelnější pouliční doprava a výsledky referenda nejsou v rozporu.
Podtrhněme, že se hlasovalo o sdílených elektrokoloběžkách, čili o přepravních systémech provozovaných společnostmi, jako je Lime. Ne o osobních vozítkách v rukou a pod nohama soukromníků. I ta se jistě dají používat nepředpisově, stejně jako auto nebo jízdní kolo. Ale tvůrcem problému, natož důvodem pro referendum opravdu nejsou.
Kdežto sdílené elektrokoloběžky, i kvůli masovému rozšíření a notoricky špatné parkovací morálce mnoha uživatelů, už překročily pomyslnou rovnováhu mezi privátním a veřejným zájmem. Provozovatelé koloběžek, ukázaly zkušenosti nejen z Paříže, nedokážou situaci vyladit do únosných mezí. Takže hlasovat o zákazu je správné.
Mnohem lepší by samozřejmě bývalo bylo, kdyby se obtížím a odvráceným stranám předcházelo ještě před tím, než provozovatelé do měst s vědomím jejich radnic navezli své stroje. Teď zákaz bolí. Lime a spol. jsou pevně usazeni a dokud jim jejich podnikání bude vydělávat, vždy budou nabízet osvětu, dohodu a kompromis, a ne exit.
Veřejným zájmem je „vrátit město lidem“. O tom, co si pod tím představit, můžeme debatovat od rána do večera (někteří uživatelé Twitteru už vědí). Sdílené elektrokoloběžky, jakkoli spadají do období „město lidem vracejících“ trendů, ve skutečnosti k pohodě v městské mobilitě přispívají jen málo, pokud vůbec.
Sice jednotlivcům (protipředpisově i dvojicím) nabídly pružný a mnohými jako součást životního stylu oblíbený způsob přepravy. Ale kvůli externalitám, mezi kterými vyniká překážení, je bilance zlepšení dopravy v důsledku koloběžek pochybná.
V nemalé míře (jistěže ne výhradně) fungují jako atrakce, jako by to byla šlapací kola na nějaké přímořské promenádě. Takový účel do městských center, kde kypí autentický pouliční ruch, moc nepatří. Ale i kdybychom nezkoumali, kdo a proč se na vozítkách přemisťuje: těmi, kdo se musí na jejich úkor uskrovňovat a být ve střehu, jsou v první řadě nejslabší účastníci provozu: chodci. Což v zájmu „města pro lidi“ není.
Kdyby sdílené koloběžky protihodnotou nabízely, že se díky nim jezdí méně autem, že je čistší vzduch a chodci se ve městě cítí bezpečněji, pak je namístě dát jim šanci. Respektive je rovnou vítat. Jenže nic takového se ve skutečnosti neděje.
Nebýt k dispozici pouliční koloběžky, sotva by většina jejich uživatelů místo toho sedla do auta nebo nastartovala motorku. Spíš by šla pěšky, počkala na tramvaj, sedla na kolo (sdílené bicykly jsou jiný příběh než koloběžky) nebo si vzala taxík. Většina cest na koloběžkách – řeč je o kratších vzdálenostech, ne cestách přes celé město – by přešla na jiné dopravní médium, aniž by to ostatním nějak uškodilo a aniž by dnešní koloběžkáři najednou přestali stíhat.
Ano, pravidelní zdvořilí uživatelé sdílených koloběžek, kteří si na nich zvykli třeba jezdit do práce, by omezení nebo rovnou zákaz nejspíš nesli úkorně. Přišli by o svou dopravní volbu, ztratili by možnost. To je vždycky háklivé.
Jenže jde taky o to, abychom se při pohybu městem navzájem nepotloukli. Pro někoho jsou sice koloběžky pohodlné a příjemné, ale dopravní poměry celkově nevylepšily. A z pohledu chodců, kteří by jakožto nejslabší měli být tím pravým měřítkem dopravy, je spíš zhoršily.
Odvrácená strana umožňování je v případě sdílených elektrokoloběžek až příliš významná. A kdoví, jestli se s tím vůbec dá něco dělat. Výsledky pařížského referenda nepřekvapily.
