Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Berte na sebe navzájem ohled.“ Tak praví apoštol Pavel (Římanům 12,14-15).
Proto bylo správné plakat s plačícími. S těmi, kdo upřímně plakali nad úmrtím římského biskupa.
Každá slza smutku, kterou dotyčný muž dokázal některým momentem spontánní laskavosti usušit v oku některého poníženého člověka, je perlou v koruně jeho slávy.
Mimochodem, ta Santa Maria Maggiore, kde byl pohřben – to není pohledný kus starého Říma. Z jedné strany nádraží Termini obklopené stany bezdomovců – z druhé strany čtvrť kolem Piazza Vittorio Emmanuele, tedy římský „Asia Town“ s nápisy většinou v arabštině a bengálštině. Místo tedy právě tou nepohledností, tou „realističností“, přiměřené osobnosti zesnulého.
„Čas plakat a čas smát se… čas boje a čas pokoje.“ Tak praví Kazatel (3,4 a 8).
Je tedy i čas na reflexi toho, co dny římského úmrtí a pohřbívání vypověděly o nás samých, o české společnosti – a také o českých médiích.
V českých médiích se střídal jeden plačící hlas za druhým. Hlasy těch upřímně a osobně truchlících (nejen) členů římské církve se střídaly s hlasy hierarchů, vyjadřujících neochvějnou loajalitu instituci. Ano, i těch hierarchů, o nichž se dobře ví, jak moc zesnulého římského biskupa nenáviděli. Však i v Římě se říkalo, že „modlím se za papeže“ v mnoha případech znamenalo „modlím se, aby brzy umřel a přestal kalit naše klerikální vody“.
Kde však zůstala vyváženost, jindy tak úzkostlivě sledovaná?
Kde svědectví těch, komu římská církev zničila život?
Kde historici raného křesťanství, připomínající, že pobyt, biskupství a mučednictví apoštola Petra v Římě – tedy ty události, od nichž odvozuje svou formální legitimitu římský biskup – nejsou biblicky ani historicky doložené, a jsou tedy „jen“ věcí víry?
Kde historici pozdějšího katolicismu, dokládající groteskní dějiny římských konkláve – těchto, doslovně latinsky, „sklíčení“ - v nichž si po staletí několik italských aristokratických rodin pinkalo mezi sebou papežský úřad, přičemž peníze a jiné špinavosti tekly proudem?
Kde novináři, rekapitulující, že římská církev stále popírá rovnost mužů a žen; stále vyžaduje od svých kněží absurdní slib, že nebudou mít intimní život (nebo to aspoň budou předstírat); a stále rozhoduje neprůhledným a nekritizovatelným způsobem o dění v církevních institucích ve všech koutech světa?
Nic nezaznělo.
Z toho, co zaznělo, zaslouží papežskou medaili za devótnost výrok, v němž je konkláve podvědomě přirovnáno ke kokainovému tripu: „Konkláve se vymyká pozemskému chápání. Je to něco mezi nebem a zemí.“
Z výroků serióznějších autorů buďtež připomenuty tři. I ony nechtěně říkají též něco jiného, než co autoři mínili.
„I díky tobě zvítězíme, Františku!“ – Nad kým? Nad „těmi druhými“, totiž nad druhým, (stejně) nesmiřitelným křídlem římské církve. A co když zvítězí to druhé? Po příštím konkláve se nutně naštvou buď jedni, nebo druzí, nebo nebude spokojen nikdo. A co kdyby se křídla raději rozešla a římské baziliky si mezi sebou podělila? Dobrý rozvod bývá obrovskou úlevou po vnitřně vyhnilém, toxickém partnerství.
„Papežství je sexy!“ – A v tom je právě problém. Papežství je „sexy“, je módní a populární, jako všemožné jiné jevy tajemné a iracionální a hrdě nemoderní. Módnost a popularita papežství souvisí s celkovým konzervativně autoritářským obratem, který zažíváme všude ve světě, se spoléháním na „influencery“ všeho druhu, s oslabením smyslu pro střízlivou a kritickou racionalitu, pro skutečnou demokracii a rovnost.
„Náboženství je o poslušnosti a disciplíně.“ – Od takovéhoto náboženství flanďáků a policajtů nechť nás ochraňuje Pán Ježíš Kristus!
