Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Válku není možné zahájit bez úspěšného zmapování svého okolí a konkurenčních hráčů, kteří mají v dané oblasti rovněž vlastní zájmy. Velmocenská politika je systémem neustálého vyvažování. Rusko nabylo kuráž ke svému válečnému podniku i na základě určitých záruk ze strany Číny, a zároveň získalo poměrně překvapivého partnera, kterým je Turecko. Otázkou je, zda podpora od obou zdánlivých spojenců stojí nad jejich vlastními mocenskými zájmy, anebo je pro ně Rusko jen užitečným prostředníkem k prosazování národních politik.
Z geopolitického hlediska Rusku jeho velikost přináší řadu výhod, jako je například strategická hloubka, ale i řadu nevýhod; špatně si hledá spolehlivé politické partnery.
Relativně přátelské vztahy mezi Ruskem a Tureckem rozhodně nejsou samozřejmostí. Vzpomeňme třeba na sestřelení ruského bombardéru Su-24 tureckým bojovým letounem F-16 v roce 2015. Tedy pouhý rok po ruské anexi Krymského poloostrova. Soupeření mezi Ruskem a Tureckem (resp. Osmanskou říší) bylo v průběhu 19. století konstantní. Nadvláda nad Černým mořem a snaha zmocnit se klíčových úžin Bosporu a Dardanel se stala jedním ze zásadních bodů ruské zahraniční politiky. K tomu, aby carské Rusko mohlo získat úžiny, bylo však potřeba eliminovat vliv ostatních velmocí, a to především Velké Británie. Obecně právě udržování statu quo v blízkovýchodní otázce vedlo k trvalému napětí mezi mocnostmi v tomto prostoru.
Geopolitická pozice Osmanské říše (a dnešního Turecka) historicky přináší mnoho výhod a zároveň úskalí. Současné Turecko se snaží tohoto faktu jednoznačně využít. Jednak je schopno lavírovat mezi Západem a Ruskem a přiklánět se na tu stranu, ze které získává největší profit. Zároveň tím upevňuje vlastní postavení na mezinárodní scéně, konkrétně na Blízkém východě či na Kavkazu. Je schopno si diktovat podmínky o dodání nejmodernějšího vojenského materiálu z řad spojenců z NATO a současně kupovat protiraketový systém z Ruska. Poskytuje užitečnou službu Rusku, když blokuje vstup Švédska do NATO, a to čistě z důvodu vlastních národních zájmů. Nepřipojí se k mezinárodním sankcím a navyšuje své hospodářské styky a obchod s Moskvou. Odsoudí ruskou invazi, aby vzápětí pomohlo obcházet západní sankce. Není náhodou, že se Ankara snažila samu sebe pasovat pro vyjednávání mezi Ruskem a Ukrajinou do role prostředníka, která je z diplomatického hlediska zásadní.
Aktuálně se o roli zprostředkovatele rozhovorů mezi Kyjevem a Moskvou hlásí druhý z aktérů – Peking. Čína, podobně jako Turecko, sdílí s Kremlem společné zájmy. Vyjadřuje své znepokojení nad invazí, ale fakticky Rusko materiálně podporuje a získává výhody z obchodu s nerostnými surovinami a jiným lukrativním zbožím. Její zájmy však leží v Pacifiku, kde soupeří s USA, které - stejně jako Rusko - považuje za svého hlavního protivníka.
Peking tak z konfliktu na Ukrajině profituje nejen ekonomicky, ale i zahraničněpoliticky. Soustředění diplomatické a vojenské pozornosti Washingtonu ve východní Evropě poskytuje Číně čas a volnější ruce právě v Pacifiku. V případě potenciálního střetu obou velmocí by právě tato oblast byla centrem vzájemného měření sil. Ve skutečnosti například z hlediska územních ambicí nejsou vztahy mezi Moskvou a Pekingem zcela v souladu. Není tajemstvím, že Si Ťin-pchingova administrativa se snaží mocensky pronikat do oblasti Sibiře. Vzájemné rozepře o toto hospodářsky významné území lze datovat již od 19. století. Právě zde se nachází 80 procent ruských zásob plynu, uhlí a velké množství zbylého nerostného bohatství
Rozkolísaná podpora Putinovy politiky se odráží v samotných čínských zájmech. Diplomatická návštěva v Moskvě na straně jedné, ale žádná garance pomoci na straně druhé. Peking si nepřeje mít vedle sebe silné expanzivní Rusko, ale zároveň nechce dopustit pád současného režimu v Kremlu.
V rusko-čínských a rusko-tureckých vztazích je možné sledovat několik zajímavých paralel. Oba státy těží z ruské vojenské agrese a z prodlužování konfliktu. Oba jsou klíčovými hráči pro Putinovu hru. Ankara hraje zásadní úlohu pro ruský export z Černého moře. Pokud by uzavřela úžiny pro ruské lodě, Moskva by byla prakticky odříznuta od veškerého importu a exportu zboží, které touto cestou proudí. Kdežto Čína přebírá zásadní roli odběratele ruských surovin, je obrovským potenciálním trhem pro ruský obchod a zároveň skýtá mimořádné importní možnosti. Diplomatické soupeření mezi Washingtonem a Pekingem hraje Moskvě rovněž do karet.
Putin však svoji invazí prohrál, z několika důvodů. Jednak se stal mnohem závislejší na čínské a de facto i turecké mezinárodní podpoře. Zároveň si nechal svázat ruce v některých politických a hospodářských záležitostech. Ankara ani Peking nemají zájem na rozpadu Ruska (což by znamenalo obrovskou změnu pro mezinárodní uspořádání), ale na sjednoceném a zároveň slabém Rusku, které by je mocensky nemohlo ohrozit v oblastech, kde se protínají jejich kontroverzní společné zájmy. A to v případě Turecka na Kavkaze, Blízkém východě, Balkáně či v Černém moři. V případě Číny v jihovýchodní Asii či na východě Sibiře. Rusko se tak dostává do mezinárodní pozice, kde v 19. století byl jeho největší soupeř, Osmanská říše. Toto je paradox dějin.
Zároveň je nejvýhodnější alternativou pro Turecko i Čínu takové Rusko, které bude odstřižené od spolupráce se Západem. To umožní oběma státům hospodářsky a politicky pronikat do Ruska a získávat specifické výhody. Pro Západ to ovšem nejsou pozitivní vyhlídky – ruská vnitřní i zahraniční politika ovlivňovaná čínskou komunistickou vládou rozhodně nepřinese demokratizaci režimu.
