Článek
Neobvyklou zkušenost s Bundestagem shrnuje prostá rekapitulace úterní schůze. Celkem 718 poslanců se na svých křeslech usadilo v deset hodin dopoledne. Po pěti minutách byl odhlasován „Tagesordnung“, tedy program schůze, na níž měl být schválen ústavní zákon, který by odblokoval dluhovou brzdu. Podle plánu se mělo jednání uzavřít v 15 hodin a 35 minut.
Následovala ostrá diskuse o tom, že volební vítěz, strana CDU, porušuje odstavením dluhové brzdy volební sliby, že zadluží příští generace, že nejde o nic jiného než o válečnou půjčku. Přesto každý z řečníků vystoupil jen jednou a mluvil maximálně pět minut, šéfové frakcí měli k dispozici čtvrthodinu.
Na omezení jednacího řádu si nestěžoval žádný z poslanců, ani když pocházel z populistických stran AfD nebo BSW. Poslední řečník skončil v půl třetí, pak byli poslanci vyzváni k hlasování po jménech. To chvíli trvalo, zvláště když nejdříve musel být vypořádán protinávrh liberální strany FDP, požadující pro vládní půjčky přísnější limity. Také proto schůze skončila až deset minut před čtvrtou, tedy o čtvrthodinu později, než určil Tagesordnung.
Pozorovatel zvyklý na poměry z Česka zažil civilizační šok, zvláště pokud sledoval některou z posledních schůzí pražské sněmovny. Dobrou ilustrací zdejších poměrů byla například schůze, která měla ve třetím čtení schválit novelu mediálního zákona. Nejednalo se jako v Německu o každoroční výdaje státu ve výši 150 miliard eur (2,8 bilionu korun), ale o zvýšení poplatků za Českou televizi a Český rozhlas, ročně o 1,5 miliardy korun. Přesto jednání trvalo v únoru a březnu celkem tři dny, vždy od devíti ráno nejdéle do dvou hodin odpoledne – pak už museli poslanci na oběd.
Schválení programu s jednou položkou zabralo celý první den, který využili lídři opozičních stran ANO a SPD k obstrukčním projevům. Při nich stihli do detailu probrat televizní diskusní pořady, porušování svobody projevu, vládní zvyšování daní i jejich dopady na domácnosti. Druhý den se vládním stranám podařilo opozičníky zablokovat mimo jiné tím, že jejich poslanci jeden po druhém přicházeli s dvouminutovými faktickými poznámkami. Sice nedávaly žádný smysl, ale měly přednost před příspěvky nahlášenými opozicí. „Tohle je nová totalita! Paní předsedající nám neumožnila vystoupit!“ rozzlobil se šéf opozice Andrej Babiš, když se dostal ke slovu. Jeho stížnosti pak zabraly hodinu a půl.
Dlouho mluvil také během třetího jednacího dne, ovšem nic tím nezachránil, protože koaliční poslanci prosadili závazný termín hlasování ve dvanáct hodin. Ještě to bylo trochu komplikované, protože nejen lidé z opozice, ale sám ministr kultury doporučil do zákona, který předtím sám sepsal, několik pozměňovacích návrhů. Proto se hlasovalo celkem osmačtyřicetkrát.
Je pravda, že to mohlo být horší, jak svědčí noční schůze, při kterých vydrželi zástupci opozice mluvit dlouhé hodiny, když rekordní laťku nastavil desetihodinovým projevem Tomio Okamura (SPD). Pokud se ovšem za demokratický standard považuje průběh schůze v německém Bundestagu, pak i jednání české sněmovny o televizních poplatcích patří do jiné civilizace a má blíže například k výročním schůzím SVJ. Kdo zažil ve sdružení vlastníků několikahodinové hádky, které často nedojdou k jinému výsledku než ke vzájemným urážkám, ten se ve Sněmovně ocitne ve svém živlu.
Obstrukce patří k nástrojům, které může parlamentní opozice ve výjimečných případech použít, shodují se politologové včetně současného premiéra Petra Fialy. Obstrukce navíc patří pevně k české historii, konkrétně k historii Čechů v rámci Rakouska-Uherska. V období 1880-1918 blokovali Říšskou radu ve Vídni na dlouhé měsíce nebo dokonce roky svými obstrukcemi buď němečtí, nebo čeští poslanci – podle toho, jestli měli ve vládě větší slovo příslušníci druhého národa. Státní mašinérii tím z provozu nevyřadili, navíc premiér mohl vládnout pomocí dekretů. Zablokování demokratické diskuse ovšem významným dílem přispělo k rozpadu monarchie, připomínají díla především anglosaských historiků.
