Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Odklon od jaderné energie je možná největší „nevynucenou chybou“, kterou udělaly západní demokracie od osmdesátých let minulého století. Celkem přesvědčivě to ukázaly dvě letošní extrémně zajímavé studie. Lépe řečeno ukázaly něco ještě trochu jiného: že emoce dokážou vyhrát nad racionalitou, zejména když k tomu pomůže náhoda a chytrá manipulace.
Tou náhodou, byť tragickou, byla havárie jaderné elektrárny Černobyl v roce 1986. Nebyla první ani jediná, ale tím, že v ní hrála důležitou roli politika, měla největší dopad. Následky tohoto neštěstí řeší Ukrajina dodnes, byť jsou asi mírnější, než se bezprostředně po nehodě čekalo. To platí i pro ztráty na životech. Bezprostředně při nehodě nebo těsně po ní zemřelo asi 50 lidí, další umírali na dlouhodobé následky, hlavně na rakovinu. O přesném čísle se hodně spekuluje, ale za nejpravděpodobnější se bere odhad WHO, který uvádí kolem 5000 životů.
Samozřejmě je to hodně. Ale každé číslo je potřeba vždy posuzovat v kontextu. Například je to méně lidí, než na světě zemře za dva dny při dopravních nehodách (opět podle odhadu WHO). Nikdo však nevolá po tom, aby se zastavila nebo zpomalila stavba nových silnic. Naopak se soudí, že nové silnice a jejich hustší síť učiní dopravu spíše bezpečnější. Podobně by to mělo platit i u jaderných elektráren, byť ta analogie není úplně přesná.
Jenže po Černobylu se stal přesný opak. Svět ovládly panika a strach. Pomohly dva faktory: že jaderná energie je něčím „mocným“, a zároveň pro většinu lidí těžko srozumitelným. A pak, že to bylo v osmdesátých letech, kdy vrcholily obavy z jaderné války a sílil tlak na odzbrojení. Mnoho lidí si obojí, jaderné zbraně a jadernou energetiku, pocitově spojilo.
Tím jsme u zmíněných emocí. Avšak možná ještě důležitější byla manipulace. Nebo prostě chytré PR, pokud bychom to chtěli popsat pozitivně. Studie Politicko-ekonomické faktory jaderné energie: důkazy z Černobylu, prezentovaná v červenci na semináři prestižní americké ekonomické instituce NBER, se zaměřila na to, jak havárii v Černobylu dokázal využít v USA a Británii takzvaný fosilní průmysl. Jedním slovem: skvěle.
Studie zpracovala velké množství dat, mimo jiné záznamy o hlasování v americkém Kongresu i britském parlamentu, projevy britských poslanců, politické příspěvky a peníze do reklamy firem napojených na těžbu uhlí či provoz tepelných elektráren. Zkoumala i to, kam tyto peníze šly. A šly „překvapivě“ zejména k politikům, kteří se angažovali proti jaderné energii, a k novinám, které o rizicích jaderných elektráren psaly nejvíc. Ekonometrická analýza jasně ukázala, že fosilní průmysl využil černobylskou tragédii k lobbingu, a to velmi úspěšně.
Po roce 1986 došlo k prudkému poklesu výstavby jaderných reaktorů. Přesná čísla má na svém webu k dispozici Mezinárodní agentura pro atomovou energii, a z nich to plyne víc než jasně. Do konce 80. let počet reaktorů připojených k síti prudce rostl, pak stagnoval, a po havárii v japonské Fukušimě v roce 2011 dokonce mírně poklesl. Viz graf, který jsem vytvořil v Claude AI.
Pochopitelné, byť zároveň neracionální. Zbavujeme se energie, která je levná a statisticky vysoce bezpečná. Museli jsme ustoupit argumentům, že nedostatečná „prozkoumanost“ těchto technologií může znamenat existenční riziko pro celou planetu.
Krátkodobě to znamená, že útlum vývoje a výroby nových reaktorů vede k tomu, že se déle používají ty staré. Zvýšilo se tak riziko menších nehod a poruch. Ale to není všechno.
Důležitější je hlavní dopad, a tím je – logicky – větší využívání fosilních paliv, a tedy horší kvalita ovzduší. Fascinují je číslo, kterého se autoři studie dobrali: globálně mohlo být ztraceno zhruba 318 milionů očekávaných let života. To je metrika, která se u dopadů na zdraví používá jako nejpřesnější. Neříká, kolik lidí něco „zabilo“, ale o kolik let jim to v součtu zkrátilo životy.
Jinými slovy, černobylská havárie v roce 1986 měla v součtu zhruba zmíněných pět tisíc obětí, které zemřely na následky nehody. A dalším desítkám milionů lidí zkrátila nebo významně zhoršila život. Tyto lidi už však nezabila jaderná energie, ale náš strach z ní. To je na tom nejsmutnější.
Souvisí s tím i druhá studie, zveřejněná v červnu v International Journal of Sustainable Energy, a nazvaná Co kdyby Německo investovalo do jaderné energie? Jan Emblemsvåg z Norské technologické a vědecké univerzity v Trondheimu v ní odpovídá na otázku v názvu. Zkoumá, jak by se hypoteticky vyvíjela německá ekonomika, pokud by se německá vláda v roce 2012 nerozhodla od jaderné energetiky během pár let zcela ustoupit.
Jak známo, takzvaná Energiewende má za cíl postupně nahradit jadernou a fosilní energii obnovitelnými zdroji. Emblemsvåg píše: „Nominální výdaje na Energiewende se odhadují na 696 miliard eur a emise skleníkových plynů se snížily o 25 procent.“
Ale kdyby Německo zachovalo provoz svých jaderných elektráren a stavělo nové (studie počítá s tempem Číny přepočítaným na německé poměry), mohlo v roce 2022 dosáhnout dalšího snížení emisí o 73 procent, a to při polovičních nákladech ve srovnání s Energiewende.
Jistě, Emblemsvågova studie je z kategorie „co by, kdyby“. A to se vždycky pohybujeme na tenkém ledě. Určitě by nešlo všechno tak jako v hypotetických scénářích. Debaty o jaderné energii by dál probíhaly, nevíme, jaký politický a společenský dopad by měly, co všechno by do nich zasáhlo. Nevíme ani, jak by se dařilo financovat výstavbu nových elektráren. Ale s poměrně velkou jistotou víme, že úplný útlum jádra byl prostě chybou.
A to velkou chybou, čímž se potvrzuje starý bonmot, že Německo malé chyby nedělá. Jenže v tomhle „jede“ celý svět, zejména západní vyspělé demokracie. Životaschopnost kapitalismu nespočívá v tom, že by šlo o systém, ve kterém se nedělají chyby, ale v tom, že v něm lze i velké chyby opravit.