Komentář: „Obrácený Kissinger“. USA vyměnily nevěstu a pohoří

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pro studenty mezinárodní politiky je to něco jako teorie relativity pro adepty fyziky. Brilantní myšlenka, klasické dílo oboru. Henry Kissinger, Nixonův bezpečností poradce a velký lišák světové diplomacie, využil nepřátelství mezi Sovětským svazem a Čínou a vrazil klín mezi dvě komunistické mocnosti. Bez ohledu na idealistické principy pak lavíroval mezi diktaturami a vymohl si řadu ústupků.

Když teď Trump a jeho lidé mluví o tom, že cílem americké diplomacie je znovu proti sobě postavit euroasijské obry, zdá se to na první pohled jako přirozená snaha navázat na Kissingerův úspěch. Jenže tentokrát to má být „obrácený Kissinger“. Roli nevěsty, o kterou se USA ucházejí, hraje nikoliv Čína, ale Putinovo Rusko.

Jenže jako to bývá i při snaze natočit druhé díly úspěšných filmů: Režisér zemřel, kulisy vzal čas a místo osvěžené klasiky vše směřuje spíš k parodii. Náklady na kasovní propadák by každopádně nesla Evropa a Ukrajina, odsouzené do role diváků.

„Co nesmíte nikdy připustit, je spojení Ruska a Číny. Budu je muset rozdělit a jsem přesvědčen, že to dokážu,“ řekl Donald Trump už v průběhu prezidentské kampaně. Ani v tomto případě ale americký prezident nesděluje, jak to dokáže. Máme-li jeho ústupky vůči Rusku ohledně agrese na Ukrajině vnímat jako předehru společné protičínské fronty s Ruskem, pak „obrácený Kissinger“ už teď stojí lidské životy, aniž by byly patrné jakékoliv výsledky.

Jak celá iniciativa začala, tak také nejspíš skončí. Především proto, že analogie s dobami „klasického Kissingera“ nesedí a v některých ohledech tento nesoulad bije do očí. Předně, tehdejší americká vláda nemusela obě diktatury od sebe „odlupovat“, jak to formuloval Trumpův ministr zahraničí Marco Rubio. Odlouply se od sebe samy. A to tak důkladně, že na hranicích mezi nimi se střílelo a Moskva se diskrétně ptala ve Washingtonu, co by USA řekly na drobnější jadernou válku. Nixon s Kissingerem nepřátelství mezi Sovětským svazem a Čínou nevymysleli. Zužitkovali už existující rozkol.

Současná situace na lince Peking-Moskva by sotva mohla být odlišnější. Jistě, hraniční spory, podezíravost či oboustranný rasismus ze vztahů diktatur nezmizely. Tentokrát jsou ale Moskva a Čína propojené předivem robustních obchodních i politických vztahů. Ty jsou, pravda, silně vychýlené ve prospěch Číny a je možné, že by se vládci Kremlu v koutku duše rádi zbavili sílícího vazalství. Museli by ale dostat na oplátku něco, co by stálo za rozchod se zemí, kde v roce 2023 skončila celá třetina ruského exportu.

Ekonomicky nemohou ani USA, největší ekonomika světa, nabídnout Rusku tolik, co Čína. Země, která sama masivně vyváží ropu a zemní plyn, se zřejmě nestane významnou cílovou destinací pro stejné ruské suroviny. USA také nebudou nakupovat ve velkém ruské zbraně, další oporu ruské ekonomiky.

V úvahu přicházejí politická lákadla, především ta, která se týkají války na Ukrajině a obecně ruské dominance ve východní Evropě. Kam ale tento přístup může vést, ukazuje fiasko jiného světového lídra, který se také snažil Rusko vlákat do spojenectví proti Číně. „Japonský premiér Shinzo Abe nabízel Rusku ekonomické ústupky, podobně jako Trump sázel na osobní vztahy s Putinem. Výsledek? Rusko shráblo výhody, ale dál prohlubovalo spojenectví s Čínou,“ připomíná sinoložka Simona Fantová z výzkumného centra Synopsis.

„USA se nepřiklánějí k Rusku, ony ho přímo podporují. Když sledujete Trumpovu nestydatou politiku vůči Evropě, je to z hlediska Evropanů děsivé.“

Tato slova nepřišla od některého z pohoršených evropských státníků. Autorem výroku je zvláštní zmocněnec čínské vlády pro Evropu. Jasný signál Spojeným státům ze strany Pekingu: hru na trojúhelníkovou diplomacii umíme hrát i my. Chcete nám vzít Rusko? My sáhneme po Evropě.

Z dlouhodobého hlediska hrozí sino-evropská aliance toxickou závislostí, krátkodobě by se ale Evropané možná neostýchali osvěžit své vztahy s diktaturou, kterou nyní označují za „systémového rivala“. Jako páka na Trumpovu celní politiku by hrozba Čínou mohla fungovat. Evropa v rukou pár karet má. Je tu třeba nizozemská firma ASML a její de facto monopol na některé z technologií, nutných k výrobě pokročilých čipů. Omezení její spolupráce s Čínou bylo výsledkem tlaku Bidenovy administrativy, která v tom viděla podstatnou část své snahy přiškrtit čínský technologický vývoj. Nyní může Evropa Washingtonu pohrozit, že protičínské technologické bariéry padnou.

I to je ale stále spíš podružnost ve srovnání s vykřičníkem, který ční na pozadí takových úvah: obrácený Kissinger na jednu stranu nijak neposunul Rusko dál od Číny, zato už se Trumpově vládě podařilo poškodit vztahy s evropskými spojenci a potenciálně je nasměrovat na čínský orbit. Posílení americké pozice ve světě? Právě naopak.

Úvahy stratégů blízkých Trumpově vládě, jako je Elridge Colby, přitom vycházejí právě ze strachu z americké slabosti. „Tradičně patřila k americké strategii schopnost bojovat ve dvou válkách naráz. Teď panují obavy, že Spojené státy zvládnou spíš už jen ‚jednu a půl války‘. Důvodem je výrazné posílení čínské armády a námořnictva,“ říká sinoložka Simona Fantová. Proto je potřeba postavit silnou alianci proti Pekingu.

O to zvláštnější je, že právě o to se Spojené státy nijak zvlášť nesnaží, když jde o přirozené spojence. Tchaj-wan, Japonsko, Jižní Korea, Indie, všechny tyto státy mají s Čínou nevyjasněné spory z minulosti a obavy z její budoucnosti. Vůči těmto zemím ale znějí z trumpovského Washingtonu výhružky zavedením cel a silná slova o zneužívání dobré vůle Spojených států. Peking s Indií utlumily v minulých měsících své územní spory a vyměňují si vysoce postavené návštěvy. Že se síla státu měří i silou jeho spojenectví, na to jako by současný Bílý dům zapomněl.

Šermování dědictvím Nixonova slavného šéfdiplomata překrývá jednu otázku: Byl opravdu původní Kissinger tak dobrý, abychom teď měli vzývat obráceného Kissingera?

Kissingerova kariéra sice byla oslnivá a lemovaná nepochybnými úspěchy, mnoho z toho, co by se dalo považovat za Kissingerův kult osobnosti, ale vzniklo jeho vlastním přičiněním. Na základě Kissingerova vyprávění, ve kterém často pravda musela ustoupit, aby autor mohl zazářit.

Tak například: Autorem nápadu na námluvy s Čínou nebyl Kissinger, ale osobně prezident Nixon, zatímco Kissinger se této myšlence nejprve vzpíral. Při jednání v Pekingu učinil Kissinger řadu ústupků, třeba ohledně statutu Tchaj-wanu, o kterých později taktně pomlčel. A jak dopadl jeden z hlavních cílů smíření s Čínou, tj. snaha otevřít USA cestu k tomu, aby se čestně vyvázaly z vietnamské války? Tak, že nám to zní nepříjemně aktuálně: Spojené státy odešly z bojiště s tím, že Jižní Vietnam dostal bezpečnostní záruky. Když se severovietnamští komunisté převalili přes hranici, USA vládu v Saigonu opustily.

Celá Kissingerova politika měla v hledáčku stabilizaci pozice Spojených států, otřesených prohrou ve Vietnamu, nikoliv snahu zatlačit Sovětský svaz do úzkých. To se přitom povedlo Ronaldu Reaganovi a jeho strategii, založené nejen na sebevědomé síle, demokratickém idealismu a pevném spojenectví s Evropou. I pro dnešní USA by to byl vhodnější přístup, než remake omšelého trháku s Henrym Kissingerem v hlavní roli. Tím spíš, že provedení zatím připomíná geopolitickou verzi žánru, ve kterém vynikala Trumpova bývalá přítelkyně Stormy Daniels.